Pražská vozíčkářka Ema se na invalidní vozík dostala roku 2005. „Zůstala jsem sama se dvěma dětmi, takže to po úrazu bylo docela náročné,“ vzpomíná. Po 18 letech hendikepu už nemohla snášet současnou politiku vůči vozíčkářům. Situace se totiž paradoxně v oblasti zázemí pro hendikepované zhoršuje. Proto založila facebookovou skupinu „Nejen toalety pro všechny“, nejakutnějším problémem vozíčkářů je totiž nedostupnost záchodů v Praze a chybějící bezbariérovost města.
Invalidé po úrazu míchy mají mimo jiné například problém s vnitřními orgány. Když potřebují na toaletu, možnost zhruba z osmdesáti procent nemají. „Na vozíku jsem necelé dva roky, od roku 2020,“ říká Blesku druhá vozíčkářka Anna. Hodně se jí změnil pohled na svět. „Nejen fyzicky, ale i sociálně. Lidé na vás reagují jinak. I prostředí vnímáte jinak,“ sděluje Anna.
Invalidní vozík neznamená nutně mentální problém!
„Největší stereotyp spočívá v předsudku, že vozíčkáři skoro nic nedělají. Jen si sedli na vozík a sedí. Mají to dobré, když někam přijdou a židle jsou obsazené,“ myslí si Ema. Většinová společnost však netuší, s čím se denně vozíčkáři potýkají. Jde o postižené vnitřní orgány, některé dokonce ochrnuté, dále se jedná o artrózu, osteoporózu a další nemoci, které znepříjemňují život i mimo problémy s bezbariérovostí. „Přijde mi, že hodně lidí se na nás dívá jako na dementy,“ popisuje Anna svou dvouletou vlastní zkušenost.
Není vozíčkář jako vozíčkář
Podle Anny zde existuje i generační rozdíl. „Vidím třeba mezi staršími občany, že často nevědí, jak se ke mně chovat,“ myslí si vozíčkářka. Reakce u mladších je lepší. „Spousta lidí se chová tak, že vozíčkář je automaticky mentálně postižený. A to nemusí být pravda,“ dodává Ema. Velkým problémem je absence osvěty ze strany státu. Podle obou vozíčkářek by měl stát už od prvního stupně školy ukazovat dětem, že neexistují jen zdraví lidé, ale že je normální potkávat lidi s postižením.
Bezbariérovost navíc není jen o vozíčkářích. Jedná se i o lidi o berlích, rodiče s kočárky a seniory. Navíc v poslední době přišlo do Prahy spousta válečných imigrantů z Ukrajiny, převážně maminky s dětmi, senioři a hendikepovaní. Co se však týče osvěty, chválí Ema mediální kampaň organizace CZEPA, která v televizi a na sociálních sítích varovala lidi, aby se kvůli svým aktivitám zbytečně nedostali na vozík. Třeba šipkou do mělkých nebo neznámých vod.
Podle obou žen je problém s politiky, rozhodujících o legislativě zákonů, kteří nevědí, o čem mluví a o čem rozhodují. Téma pro ně není atraktivní. „V okamžiku, kdy politik začne téma považovat za společensky důležité, myšlenku využít dokáže,“ říká Ema. Sama často chodí interpelovat za odstraňování bariér na městské části i magistrát.
„A čistý záchody, to mám rád“
Bezbariérové toalety jsou pro hendikepované lidi největším problémem. Chybí a když už někde jsou, nedají se používat. Slouží jako skladiště nebo záchod pro personál. Přitom podle vyhlášky musí být bezbariérové toalety ve veřejných budovách přístupné pro všechny. Emě se už nějaké dílčí úspěchy povedly. Po jedné interpelaci loni na podzim dostala vyjádření, že Praha 1 na svých veřejných akcích umístí vždy alespoň jednu bezbariérovou ToiToi. Výhoda bezbariérové toalety je navíc i to, že je přístupná pro všechny, tedy i pro „zdravé“ lidi.
Veřejná vs. soukromá sféra
Absolventka Oxfordské univerzity v Anglii Anna, si myslí, že soukromé podniky reagují více na zpětnou vazbu od zákazníků, než stát. Ema má však jinou zkušenost. Obě dámy se však shodnou na špatném stavu toalet i plošiny např. v OC Nový Smíchov. „Pokud se ve veřejném prostoru nachází chodníky a přechody, které nejsou bezbariérové, tak je to daleko větší problém,“ tvrdí Anna. Podnik sice může postavit bezbariérovou toaletu, ale vozíčkář se na ni nemusí dostat, protože má problém s pohybem po Praze.
Ema souhlasí, ale stále si myslí, že především toalet pro vozíčkáře je nedostatek. V nejhorším prosí chodce, kteří ji vynesou na obrubník nebo pár schodů v podniku. Před dveře jí třeba někdo pomůže, ale používat toaletu by chtěla sama. Centrum Prahy není moc bezbariérové. Není to sice tak špatné, jako před 30 lety, ale zlepšení jde moc pomalu. Annu překvapil například senát. „Jaká jiná budova, než senát, by měla být bezbariérová?“ ptá se. Situace není ideální ani na magistrátu. Vozíčkář se musí do budovy dostat přes zadní vchod ze směru od Staroměstského náměstí. Obsluha plošiny v prvním patře není, chybí zvonek, přístupné wc je pouze v přízemí.
Povrchy
Pro vozíčkáře jsou nejhorším povrchem kočičí hlavy, typické pro Prahu, nebo většina výjezdů aut z garáží. Nejlepší je asfalt, beton či větší dlaždice. Podle Emy je problém, že Praha neumí dělat kompromisy mezi památkáři a bezbariérovostí, tak jako západní země. „Každý stát má takovou úroveň, jak se chová ke svým hendikepovaným občanům,“ tvrdí Ema.
Je třeba zjednodušit nejen administrativu, ale i povrchy. Dodržovat platnou bezbariérovou vyhlášku 398/2009Sb. „Potřebujeme, aby se zvyšovalo povědomí a porozumění. Lidé, kteří mají problémy s mobilitou, musí být ve společnosti vidět,“ konstatuje Ema. Pokud nemohou vozíčkáři využívat veřejný prostor kvůli nepřístupnosti Prahy, nemohou se stát součástí společnosti. A přitom politikům se nezdá, že by se jednalo o tak velký problém, aby se jim chtělo ho řešit.
„V roce 2022 považuji za naprosto skandální, že se musíme dožadovat takové samozřejmosti. Je to ukotveno v legislativě a přesto, ze sociálního hlediska, se s námi nepočítá. Máme se snad plazit po schodech magistrátu jako se dělo u amerického Kapitolu?“ ptá se závěrem Ema. Bohužel prý mnoho vozíčkářů společenský aktivismus vzdalo.
Magistrát se brání
Tiskový mluvčí magistrátu Tadeáš Provazník však ujišťuje, že vedení hlavního města na bezbariérový přístup občanů myslí ve velké míře a z veřejných míst se snaží bariéry odstraňovat. Při každé rekonstrukci tramvajových zastávek a dalších veřejných objektů má radnice na paměti bezbariérovost.„Taktéž pokračujeme na budování bezbariérových stanic metra, kdy je většina z nich nyní přístupná bez problémů i pro vozíčkáře a další hendikepované osoby," oponuje Tadeáš Provazník.
Magistrát si prý nechal v minulých letech také vypracovat analýzu pro nový plán rozvoje sportu a sportovišť v Praze. „Zjistili jsme, že v současnosti je jen zhruba každé desáté zařízení bezbariérové a postupně zjednáváme nápravu," konstatuje. Zlepšit tuto situaci má plán rozvoje sportu, který si klade za cíl zvýšit přístupnost sportovišť hendikepovaným, a to zejména výstavbou nových zařízení. Pomáhat mají odborné skupiny i organizace pro sportovce na vozíku.
Filharmonie Vltavská, bezbariérová
„S bezbariérovým přístupem máme v plánu vybudovat i Vltavskou filharmonii a upravit její okolí," říká Tadeáš Provazník. V hlavním městě funguje také přímo komise, která se tímto tématem pravidelně zabývá - Komise Rady hl. m. Prahy pro pěší a bezbariérovost. Radnice se prý rovněž zaměřuje na kulturní a turistické objekty. „Například vznikla odborná analýza, Praha může tedy lépe zpřístupňovat své objekty a myslet na lidi se zdravotním znevýhodněním při pořádání festivalů nebo dalších akcí," doplňuje závěrem.
„Nesouhlasím!"
Podle Emy se však i přes tvrzení magistrátu bezbariérová vyhláška u většiny staveb nedodržuje. A budování nových veřejných toalet, přístupných pro kočárky a vozíčkáře, není pro magistrát stále prioritou, ač se jedná o ten nejakutnější problém. Situaci zná z vlastní zkušenosti. Každý den totiž sama Prahou na vozíčku projíždí.
Být na vozíčku, neznamená konec života, říká designér Heřman Volf Markéta Reinischová, Jan Jedlička
