24°C
Představa toho, jak vypadaly Vinohrady v 18. století, nám může být docela dobře vzdálená, jako představa toho, jak Praha fungovala bez vodovodů. Poprvé se v jejích ulicích začaly objevovat ve středověku, avšak zdaleka se nejednalo o výsadu všech. Pouze prominentů. „První vodovody zásobovaly Pražský hrad a Vyšehrad,“ líčí v knize Čtení o Praze 10 Karel Výrut.
Nejednalo se přitom o vodovod ve smyslu, jaký známe dnes. Šlo o potrubí vedené z různých vodních zdrojů, kterým zpravidla samospádem tekla voda například do kašen na náměstíčkách, případně bohatí měšťané si mohli dovolit zařídit kašnu vlastní. Údajně první veřejný vodovod určený pro měšťany vznikl v rámci výstavby Nového Města pražského v osadě Na rybníčku – severně od Karlova náměstí. Postupem let se začaly stavět i vodárenské věže, například ta Novomlýnská při pobřeží Vltavy, která stávala už v 15. století.
Příboj obyvatelstva
„Rozvoj pražského vodárenství nastal v druhé pol. 19. stol., kdy, po zbourání opevnění Nového Města vzrostl počet obyvatel Prahy z 80. tis. na půl miliónu,“ uvádí Výrut.
„Ještě před polovinou 19. století Vinohrady společně se Žižkovem platily za výletní oblast za branami Prahy,“ vysvětlila dříve pro Blesk.cz historička umění Dana Schlaichertová. „Tradovalo se, že každý sobotní výlet měl směřovat z Prahy právě do zdejších výletních kaváren a restaurací. Tou dobou zde mimo nich stály hlavně obrovské usedlosti.“
S pádem městských zdí nastala razantní změna a lidí ve Vinohradech začalo přibývat bez přehánění jako hub po dešti. Však také koncem 19. století zde mělo žít zhruba 50 tisíc obyvatel, přičemž Královské Vinohrady se v roce 1879 staly městem. A jelikož se Vinohrady nacházely relativně daleko od Vltavy, a ještě navíc na kopci, bylo nutné zřídit zde vodárenskou věž, kam by putovala voda z parní vodárny z Podolí.
Dominanta Vinohrad
K nebi se zdejší vodárenská věž vztyčila v roce 1882 a za její neorenesanční podobu je zodpovědný architekt Antonín Turek (†54), který je podepsaný pod řadou jiných signifikantních staveb v Praze. Navrhl například vysočanskou či nuselskou radnici, vinohradskou tržnici, i se podílel na výstavbě vinohradského divadla. Vodárenská věž patřila mezi jeho vůbec první realizace, „a od těch dob tvoří jednu z dominant dnešní Prahy 10“, míní Výrut.
„Věž vinohradské vodárny má sedm podlaží. Je bohatě zdobena, mimo jiné sochami andělů, znaky Král. Vinohrad a v posledním patře hodinami. Terasa ve výšce 40 metrů sloužila jako rozhledna,“ uvádí Výrut. „Do věžového vodojemu, který byl funkční až do roku 1962, se voda přečerpávala z pozemních vodojemů. Pozemní vodojemy s objemem až 4 tis. m³ jsou v provozu dodnes. Strojovna přečerpávací stanice byla původně vybavena parními stroji, po roce 1914 je nahradila čerpadla elektrická.“
Spříznění s knihovnou
Dnes vodárenská věž už dávno neplní své účely. Po zrušení čerpací stanice a vodojemu byla přestavena na byty a v roce 1993 zrekonstruovaná. Zároveň byla o dva roky dříve po právu prohlášená kulturní památkou, která s opodál stojící budou Městské knihovny hl. m. Prahy v Korunní ulici tvoří jedinečný a přitom nesourodý celek.
Na rozdíl od novorenesanční vodárny je totiž knihovna, kterou navrhl architekt Mečislav Petrů (†61), ryze funkcionalistická. „Soliterně stojící budova knihovny je velmi jednoduchá. Skládá se z asymetrických kvádrových objemů, což kontrastuje s protilehlou blokovou zástavbu činžovních domů i s novorenesanční vodárenskou věží,“ řekla pro Blesk.cz dříve historička architektury Kateřina Lopatová. Vedle sebe na malém prostoru stojí dva protipóly architektury z předělu 19. a 20. století – zdobný novorenesanční styl a strohý, leč ryze praktický, styl funkcionalistický. Málokdo přitom ví, že byly v minulosti obě stavby spojené.
Zatímco dnes totiž budova knihovny slouží v celé úplnosti pro knihovnické účely, po její výstavbě v roce 1929 tomu tak nebylo. Její západní část totiž využívala vodárna jako kancelář, dílnu a sklad. Vedl do ní také vstup z vodárenského areálu, který je dnes ale zazděn a nejsou po něm žádné památky.
