21°C
Od narození barokního šlechtice si 9. března připomínáme 360 let. Stalo se tomu tak v Lysé nad Labem roku 1662, přičemž jeho rodiči byli Eleonora Marie Kateřina z Finecku a Jan Špork. Ten si svou účastí ve třicetileté válce vysloužil císařské uznání, které obnášelo i četné statky. Ty, které neobdržel darem, si pak nakoupil během pobělohorských konfiskací. Tak se stalo, že v 60. letech 17. století byl rod Šporků jedním z nejbohatších v Českém království.
Němec, nebo Čech?
Je ironií, že jeden z největších českých mecenášů své doby byl svým původem vlastně Němec. Rod pocházel z německého Sporckhofu, a původně se tedy psali jako Sporckové. Počeštění rodového názvu nastalo až později, když se usadili v české vlasti. František Antonín Špork v Čechách žil a v dospělosti proslul svou mecenášskou činností, při níž finančně podporoval Invalidovnu v Karlíně, do Prahy zval význačného skladatele Antonia Vivaldiho a dokonce v Praze založil divadlo, které po jeho smrti zaniklo.
Že se však cítil být více Němcem než Čechem dokládá zkazka, kterou zaznamenal Šporkův oficiální životopisec. „O svém vztahu k českému jazyku (který byl ostatně jako příslušník panského stavu aspoň formálně povinen znát) dal (…) prohlásit, že nebyl české řeči zvláštně znalý a také žádný její zvláštní milovník,“ cituje v knize František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách historik Pavel Preiss. Byť se Špork vypracoval v mecenáše české kultury, jak je povšechně vnímán, čekala ho jedna pražská, doslova „drzá“ nepříjemnost.
Výhrůžky zabitím
Málokterý šlechtic, o hrabatech nemluvě, měl totiž tu čest poctít svou přítomností vězení. František Antonín Špork takovou lapálii zažil. Došlo k ní kvůli sporu Šporka s advokátem Václavem Neumannem z Puchholzu. „Ve své neopatrnosti,“ píše Preiss, „prohlásil, že ten šelma Neumann si zasluhuje oprátku a že by odměnil každého, kdo by mu uřezal nos i uši. To se začerstva doneslo Neumannovi, který se rozhodl vyvolat z toho aféru velkého rozsahu a dosahu.“ Žaloba za výhrůžky smrtí byla na světě.
Soud se táhl řadu let a během jeho procesu vystavil Špork Neumannovi dlužní úpis na 5000 zlatých. Ty však ale vytrvale odmítal zaplatit, ač chudobou dozajista nestrádal. Justice tak byla nucena konat.
Zatčen v posteli
18. února 1718 napochodovali do zámku v Lysé nad Labem, kde Špork tou dobou pobýval, kyrisníci a ozbrojení měšťané. Ti jej zastihli doslova v nedbalkách! „Hrabě přijal úředníky v posteli po požití léku, ale zatčení se nebránil,“ uvádí Preiss, který má za to, že nemoc a malátnost tehdy 56letý Špork víceméně jen předstíral, aby na veřejnosti vzbudil soucit, jak násilně se zachází ze zesláblým a nemocným šlechticem kvůli malicherným půtkám.
„Silnicí lemovanou shromážděnými davy a měšťanskou domobranou pak odjížděl s kyrysnickou eskortou ku Praze, kde byl – jak uváděl – uzavřen v místnosti nesnesitelné pro kouř kamen a chlad stěn k ohrožení svého chatrného zdraví a k věčné potupě svého rodu,“ píše Preiss.
Vězněm v Daliborce
Takto popisoval prostředí proslulého vězení v Daliborce na Pražském hradě. Ve skutečnosti si však Špork na nepohodlí neměl proč stěžovat. „Neúpěl v žádné kobce, ale pobýval v péči několika sluhů za asistence svého sekretáře v holé, sice zatuchlé a špatně vytopitelné místnosti, sloužící však jako jedna z purkrabských kanceláří,“ uvádí Preiss. „Nebyl také nijak izolován, naopak; byla to ovšem spíš zvědavost než manifest sympatií, která sem přilákávala denně v odpoledních hodinách tři až pět návštěvníků, mezi nimiž nechyběl ani sám arcibiskup. Pro pražskou společnost šlo o vítanou senzaci, rozruch stereotypu.“
Pozoruhodné také je, že Špork byl do jisté míry vězněn dobrovolně. Jednak mohl dluh kdykoliv vyplatit, a za druhé si od doktora nechal „naordinovat“ lázeňský pobyt, který jej z vězení dostal. „Chtěl, aby se jeho vězení stalo středem společenského zájmu a aby celá aféra dostala ráz masopustní frašky, o níž by se dlouho vyprávělo,“ míní historik. Což přineslo plody jeho úsilí – však je také František Antonín Špork spolu s Daliborem z Kozojed, po němž je Daliborka pojmenovaná, asi jejím nejznámějším vězněm.
A jak dlouho si ve věži pobyl, než si „vytrucoval“ svobodu? Nařízení jeho lékaře ohledně nutného pobytu v lázních bylo vypsáno na květen. Všehovšudy tak Špork v Daliborce strávil tři měsíce. A nedá se říci, že by zahálel nečinností. Svou „celu“ si nechal vymalovat a zdobit nejrůznějšími kresbami a nápisy, z nichž ten nejvýstižnější zněl: vytrvám!
