Paní Marie se v úterý 26. října dožila krásných sta let. Jako třiadvacetiletá dívka se podílela na vyhnání nacistů z Prahy během Pražského povstání. 6. května působila na radnici jako členka povstalecké skupiny, později známé jako “skupina Matylda”.
Na radnici povstalci pomáhali více než stovce československým policistům, četníkům i civilistům. Marie měla úlohu spojky, která zajišťovala komunikaci mezi radničním přízemím a prvním patrem i mezi jednotlivými povstalci a velením. „Můj úkol byl přijímat a předávat rozkazy střílejícím chlapcům, kteří byli v oknech. Já jsem dostala rozkaz, třeba: ‚Zdola posílám s pancéřovou pěstí, podpořte střelbou,’” popisuje svůj příběh paní Marie pro Paměť národa.
Dalšími úkoly Marie bylo obsluhování telefonu, poskytovaní první pomoci raněným a vytváření zázemí bojujícím mužům. „My děvčata jsme měly službu v noci. To se chodilo po chodbách, aby se chlapci trochu vyspali. A také jsem se starala o jídlo. Vůbec nevím, jakým způsobem se stalo, že nás zásobovali jídlem. Já jsem pro něj chodila až dolů do sklepa, okýnkem jsem to brala,” líčí Marie.
Pražané povstalce zásobovali jídlem, zbraněmi i municí. Nejen staří lidé či matky s dětmi, které utekly z okolních domovů, se schovávaly ve sklepě budovy. Vedle nich tu byli i němečtí zajatci, konkrétně deset příslušníků SS.
Mladičká Marie si prožila drsné chvíle, dne 7. května se nacisté dostali na chvíli přímo do budovy. Vypukl požár, který se povstalcům podařilo uhasit a nacisty z budovy následně vyhnat. Ranění se nosili do improvizované ošetřovny do sklepů pod Novou radnicí. „Chlapec, který byl velitel v přízemí, byl těžce raněn do břicha. Já jsem měla na starost, než dojdou dolů do sklepa, kde byli lékaři, sestry, dát tu první pomoc. Jemu jsem pomoct nemohla, protože z břicha přes obličej mu šly všechny vnitřnosti. Nesli jsme ho dolů – zemřel, samozřejmě.”
Marie pochází z vesničky Srlín v Jižních Čechách, kde se v říjnu 1921 narodila. Její otec byl řídící učitel a matka v domácnosti. Vystudovala dívčí klášterní školu v pohraničních Poběžovicích u Domažlic. Na školu nastoupila v září 1937, v době, kdy se konflikt mezi Němci a Čechy začínal vyhrocovat.
V květnu 1938 se chystaly komunální volby v Československu, berlínské ministerstvo propagandy muselo začít jednat. Následující rok byla v pohraničí už silná propaganda ve formě štvavých protičeských letáků. V září téhož roku už Marie žila v Praze, kde studovala na Anglickém ústavu (pozdější Jazykové škole). Aktivně se zapojovala do demonstrací proti odstoupení pohraničí. Po vyhlášení protektorátu v březnu 1939 se Marie zapojila do odboje, kde byl i její bratr.
Radnice v plamenech
Dne 5. května vypuklo Pražské povstání a v následujících dnech se rozpoutal boj o Staroměstskou radnici, který trval až do poslední minuty povstání. 8. května Staroměstské náměstí obklopily tanky a radnice čelila ostřelování i ničivým požárům. Kolem čtvrté hodiny odpolední radnici definitivně pohltily plameny.
V místnosti, kde měla Marie službu se sesunula zeď a celý prostor začal hořet. Marie skoro přišla o život. „Když nás vybombardovali, začalo hořet naše poschodí. A v té místnosti, co jsem já měla telefon a službu, padala zeď. Velitel na mě zařval: ‚Děvče, uhni,’ já jsem odskočila, a tam všechno padlo” vzpomíná seniorka na děsivé momenty. Po příměří a následném ukončení střelby mohla Marie opustit zdemolovanou radnici.
Až příchod Rudé armády Marii ujistil o konci války. „Vyšla jsem je ven vítat. Já jsem byla v uniformě, poněvadž šaty mi shořely na radnici. Oni mě naložili do auta a jeli jsme Prahou. A dívali se na mě překvapeně, jak brečím a hledím na naši vlajku a do toho se směju,” popisuje Marie chvíle euforie.
Po válce Marie odjela do rodného Srlína, kde dlouho nepobyla. Brzy se v Náchodě přidala k divadelnímu souboru. Divadlo bylo jejím koníčkem i za války. Po únorovém převratu se jí podařilo divadlo organizovat a s tím i společenský život v rámci Revolučního odborového hnutí. O sedm let později porodila dceru, později byla zaměstnána na Ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy.
