14°C
Na pražských Hradčanech se během středověku vystřídal bezpočet arcibiskupů, biskupů ale i děkanů, tedy po proboštovi nejvyšších představených svatovítské kapituly. Někteří se ve své funkci zapsali do dějin tučným písmem, o jiných v nich nalezneme pouze kusé zmínky. Děkan Vít, který svůj úřad zastával za panování králů Václava I. a Přemysla Otakara II., patří do první kategorie.
Je nejen považován za reformátora církevního zpěvu v Čechách, ale velmi se zasadil o rozvoj svatovítského chrámu. O jeho životě se toho dochovalo více než o jiných jeho předchůdcích či následovnících, byť celý jeho život „zrekonstruovat“ nelze. Ve středověku se přece jen záznamy o novorozencích nevedly – výjimkou byla samozřejmě narození významných šlechticů nebo příslušníků panovnických rodů, což Vít s největší pravděpodobností nebyl. Datum či místo jeho narození jsou proto oboje zastřeny tajemstvím.
Chlapecká léta
Na druhou stranu, podle jistých indicií se lze domnívat, že se Vít narodil v Praze. „Službě Boží na dómě svatovítském oddán byl již od let chlapeckých,“ píše František Krásl v článku Pořadí kanovníků při kathedrále a napotom metropoli chrámě sv. Víta na hradě Pražském ve Sborníku historického kroužku z roku 1899.
Kanovník a děkan svatovítský
„V této službě své duchovní při velechrámě vytrval »po všechny dny života svého«, postupuje v hodnostech církevních, neboť r. 1235 dne 31. prosince stal se kanovníkem pražským,“ uvádí Krásl. Ten sice svatovítský dóm líčí coby „velechrám“, avšak nenechme se zmýlit. Na svou dobu se jednalo jistě o impozantní baziliku, která se ale dnešnímu vzhledu neblížila ani co do výše, ani do šíře, natož do délky. O šest let později už byl Vít zvolen za děkana svatovítské kapituly. Jedná se o sbor knězů, kteří slouží při svatovítském chrámu.
Zvelebitel chrámu
„Byl-li až dotud knězem vzorným, rozvinul jako děkan všestrannou činnost na zvelebení služeb Božích, opravy a výzdobu velechrámu i kostelů patronátních, a zvelebení správy kapitulních a zádušních,“ píše Krásl. Mnohé přitom činil z vlastních finančních zdrojů.
V anonymní kronice, která je známa coby Druhé pokračování Kosmovy kroniky, se například dočteme, že Vít na vlastní útraty nechal pro chrám sepsat řadu knih, „jimiž osvítil kostel pražský ve službě Boží“. Nadto ještě vydal pokyn ke zřízení nových varhan. O církevní hudbu přitom jevil nebývalý zájem, osobně dokonce „přihlížel k tomu, aby při sepisování církevních knih hudebních nic se nevynechalo,“ píše Krásl. Tím, že dal podnět ke vzniku nových knih, přejímaly je od svatovítského chrámu i jiné české kostely, čímž ve své době podstatně zmodernizoval a tedy reformoval církevní zpěvy.
„Zvelebil též kostel pražský stavbou oltářů,“ pokračuje kronika. „Neboť zřídil na svůj náklad klenutý pulpit (řečnický pult – pozn. redakce) a umístil na levé straně kůru Panny Marie oltář svatých evangelistů. Zřídil též jiný pulpit, kde vikáři zpívají na Zelený čtvrtek, ráno na Veliký pátek a na Bílou sobotu.“ A tím výčet jeho tehdejších zásluh nekončí. „Rozšířil kapli svatého Michala, v níž se oblékají služebníci k sloužení mše, klenutými komorami vespod i svrchu umístil oltář svatého Michala.“ Zmíněná kaple je v chrámu zachovaná dodnes.
Čilý od úsvitu do soumraku
Vít byl mimo jiné velmi aktivním člověkem, který nerad zahálel. Vstával třeba o půlnoci, aby chrám kontroloval a „uctíval ostatky, poklekaje u nich a modle se. Pak budil zvoníky, aby zvonili na ranní, a mezi zvoněním zvonů vyšed z kostela, obcházel dokola komory, a tluče na dveře duchovních, budil je k ranním službám,“ stojí v kronice.
„Sám pak byl výtečný kazatel, na jehož kázání, jak svědčí letopisec souvěký, »každou neděli a svátek páni zemští i měšťané, též řemeslníci a dělníci« hojně přicházeli,“ uvádí Krásl. Podle kroniky byl též nadmíru laskavým člověkem. Nesoudil druhé a neukládal jim tresty. Když někdo jiný, například vladař peněžitou pokutu udělil, Vít se ji nedomáhal, „a byla-li přinesena, nepřijímal ji“.
Dokonce se nezdráhal přijímat návštěvy o půlnočních hodinách a konat soukromé pobožnosti. Příkladný byl též jeho vztah k chudým. „Zejména chudých žáků se ujímal, a nejen že bral denně tři neb čtyři k stolu svému, nýbrž i v cizině na vysokých školách se vzdělávajících podporoval.“ Skrze svou nebývalou vzdělanost také na Hradě často vítal význačné hosty – zahraniční diplomaty či legáty z Vatikánu.
Ozdoba všeho duchovenstva
Vítův poslední den nadešel 1. května roku 1271. „Neznámý nám souvěký a věrohodný letopisec (…) napsal mu nekrolog dojemný a vřelý, z něhož jde na jevo, že děkan Vít ozdobou byl nejen kapituly své, ale všeho duchovenstva,“ líčí Krásl. Na náhrobek mu jeho souvěrci nechali vyrýt výstižný nápis: Jméno obdržel od života v pravdě Vitus, jehož život věncem mravů víry byl ověnčen.
