Dřevěné schody na vrchol téměř třicetimetrové osmiboké věže jsou příkré, stačí trochu nepozornosti, a je zle. „Proto k mechanismu zvonohry a ke zvonům nevodíme turisty. Dávejte pozor, držte se zábradlí, pozor na hlavu…“ udílí instrukce náš průvodce Radek Rejšek.

Ve věži

Odbije celá a spouští se jedinečné zařízení napojené na mechanismus věžních hodin. Jako bychom seděli uvnitř obrovských hodinek. Rachot, tikání, i další zvuky, ale žádný skřípot, vše je pečlivě promazáno. Rozeznívají se zvony a zvonky, zní melodie ma
riánské písně Maria, Maria nad slunce jasnější, která po 100 letech vystřídala skladbu Tisíckrát pozdravujeme tebe.

Cesta nahoru do věže není vhodná pro bojácné a neohrabané povahy.
Autor: Martin Přibyl

Uvnitř věže není zvonohra příliš slyšet, převažuje hluk stroje. Logicky, byla navržena tak, aby hrála loretánským poutníkům shromážděným na nádvoří.

Jak to funguje

Au, chvilka nepozornosti, a už praštím hlavou do nějakého táhla. „Pozor, to je náhon na ručičky!“ varuje Radek Rejšek a vysvětluje, jak to funguje. „Když hodinový stroj odměří celou, odbije, roztočí se válec a přehraje minutovou píseň. Ta je naprogramovaná přišroubovanými kolíčky na 64 kovových lištách připevněných na válci. A kolíčky při otáčení válce zachytávají o páky. Ty zatáhnou za lanka, která skrz strop vedou ke zvonům. Na konci lanek jsou kladívka, která udeří do příslušného zvonu.“

Na každém plátu je čtyřicet otvorů, což nesouhlasí s počtem 27 zvonů. „Je to tím, že ty malé zvony od éčka nahoru mají zdvojenou mechaniku pro případ, že by se »naprogramovala« rychlejší píseň a mechanika se nestačí vrátit, tak zahraje ta druhá,“ říká Radek Rejšek.

Mechanika se natahuje ručně pákou, která se nasadí na pastorek. To má na starosti ostraha věže, natažení vydrží 12 hodin provozu, v praxi se ale natahuje jen jednou denně, aby v noci zvony nerušily okolí. Zvony má na starosti náš průvodce.

Věž ukrývá celkem 27 různě velikých zvonů.
Autor: Martin Přibyl

„Většinu oprav a seřízení zvládnu sám. Když jsou potřeba větší úkony, na které si netroufám, zavolám zvonaře pana Manouška.“ Poslední restaurování mechanismu a zvonů podle něho proběhlo v roce 1994.

Opotřebení

Ještě v 18. století se písně měnily až dvanáctkrát ročně. Podle svátků a období církevního roku, tedy mariánské, velikonoční či vánoční písně. Posledních sto let se hrála už jen jedna. A některé části mechanismu se proto nadměrně opotřebovávaly, což ho ničilo. To byl také jeden z důvodů, proč se Radek Rejšek pustil do rekonstrukce další písně, která se kdysi v Loretě hrála.

Věděl, že existuje ještě jedna kompletní sada lišt. A na ní je částečně zakolíkovaná píseň, nevěděl ale která. „Sám bych se do rekonstrukce nepouštěl, ale vyhecoval mě šéf Lorety pan Bašta. Snesli jsme si všechny lišty z věže do chodby, seřadili je od 1 do 64, na 
každé je číslo vyražené raznicí. Pak jsem si vyrobil notový zápis, kde jsou jednotlivé tóny a kolíčky na jednotlivých plátech. Taková šifra mistra Leonarda. Dalo mi to velkou práci, protože naši předchůdci tuhle sadu používali trošku jako zdroj náhradních dílů.“

Změna

Nakonec identifikoval fragment písně Maria, Maria... Naštěstí se dochovaly náhradní kolíčky a matky, takže doplnil chybějící tóny. 64 lišt znamená 64 taktovacích dob. A to odpovídá délce písně Tisíckrát pozdravujem tebe, co byla na válci původně. Maria, Maria… je kratší a vejde se na menší počet lišt.

Registrujeme ohlasy na staronovou píseň, některé jsou velmi pozitivní, jiné naopak, jak to u změn vždycky bývá. Kdyby ale byli lidé hodně proti, prostě zase vrátíme na buben původní sadu lišt a bude se zase hrát Tisíckrát… Je to práce tak na dvě hodiny. Máme ji tady dobře uskladněnou,“ usmívá se náš průvodce.

Na zemi vidíme dřevěnou bednu s uloženou písní. Vše původní, z konce 17. století. Zatím plánují písně střídat vždy v souvislosti s nějakým mariánským svátkem.

U klaviatury

Stoupáme o patro výš, schody jsou ještě strmější… „Tady je mé království,“ ukazuje Radek Rejšek na malou dřevěnou budku se židlí, pedály jako u varhanů a klaviaturou. „Zvonohra funguje v automatickém a manuálním režimu. Tady je ta část manuální, kde hraju každou neděli v 15 a 16 hodin skladby starých mistrů a úpravy duchovních písní.”

Odtud může Radek Rejšek hrát na zvony - zrovna ukazuje, na který právě zahrál.
Autor: Martin Přibyl

Od klávesnice vedou lanka až k srdíčkům jednotlivých zvonů, a když stisknu klávesu, srdíčko udeří do zvonu, u automatu udeří do zvonu kladívko. Zvony jsou v prostoru u samého vrcholu věže Lorety, tam už se stoupá jen po žebříku. Odměnou za trochu závratě a nejistoty je úžasný výhled na »matičku stověžatou«…

Kapucíni

Historie Lorety se začala psát položením základního kamene Svaté chýše 3. června 1626. Vysvětil ji roku 1631 kardinál Harrach, potom byla ještě mnoho let dostavována. 
O Loretu i o poutníky od založení místa pečují řeholníci Řádu menších bratří kapucínů, Provincie kapucínů v ČR. Jejich klášter s kostelem Panny Marie Andělské stojí v sousedství. Za totality byli z Lorety vyhnáni a vrátili se až po roce 1989.

Dar obchodníka

Zvonohru daroval Loretě zámožný malostranský obchodník Eberhard z Glauchova. Ten také zakoupil 27 zvonků od amsterodamského zvonaře a dělolijce Clauda Fremyho. Mechanismus pak zhotovil, sestavil a napojil na hodinový stroj v průčelí věže pražský hodinář Petr Neumann. Zvony byly vysvěceny v roce 1695 a toho roku se rozezněly poprvé. Podobné mechanismy se dochovaly např. i v Amsterodamu, Bruggách či Berlíně.

6 222 diamantů!

Když projdete branou Lorety, stanete na nádvoří, kde se uprostřed tyčí monumentální Svatá chýše, obklopená šesti kaplemi. Je kopií nazaretské stavby Santa Casa. Ta je uctívaná v italském poutním místě Loretu (odtud název pražské stavby) jako domek obývaný Pannou Marií v Nazaretu v Palestině. Za chýší je poutní kostel Narození Páně s rokokovými interiéry.

Je zde také krypta Dobrodinců vyzdobená freskami a hlavní výjev vzkříšení Lazara je malován podle Rembrandtova leptu. Kopie fresek z roku 1664 je možné si prohlédnout ve 3D modelu krypty. Cennému loretánskému chrámovému pokladu v klenotnici vévodí Diamantová monstrance, zvaná též Pražské slunce, zhotovená s použitím 
6 222 diamantů! Život našich předků od 17. století dokumentuje expozice předmětů denní potřeby.

Výhled z Černínského paláce. Na Pražský hrad se dá „koukat z patra“.
Autor: Blesk / David Malík

Radek Rejšek: »V Loretě hraju už 30 let«

Blesk: O zvonohru v Loretě se staráte třicet let. Má váš obor – kampanologie – český výraz? Někde jsem četl, že jste zvonobijec.

Radek Rejšek: „Je to samozřejmě legrační slovo, ale u nás to prostě není tradiční záležitost, tak pro tuto funkci nemáme český ekvivalent. Není to zvoník, ale mohu být, přeloženo z němčiny, třeba zvonohráč, zvonobijec, zvonomlátič, zvonotluk, zvonobušitel... Tak si vyberte, jeden název lepší než druhý…“

Co je vaší hlavní profesí?

„Vedle mnoha dalších činností práce znalce, a teď použiju cizí slova, kampano- a organologa pro litoměřickou diecézi. A také pedagogická činnost na českobudějovické konzervatoři a Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku.“

Jak jste se dostal ke zvonům a zvonohře?

„Vystudoval jsem na konzervatoři kompozici. Zvony a varhany, to je můj celoživotní koníček. Ke zvonohře jsem se poprvé dostal v Holandsku, ještě za starého režimu. S rodiči jsme nějakým omylem dostali devizový příslib a vyrazili směrem Německo, Belgie, Holandsko. Ve Flandrech to zvoní na každé věži a radnici, to mě uchvátilo. A měl jsem i velkou kliku, v Mechelenu jsem totiž na blind zašel za ředitelem tamní školy zvonohry a on mi ochotně všechno vysvětlil, ukázal, a od té doby jsem propadl zvonům.“

U nás podobná škola asi není.

„Ne, musel jsem se učit sám, absolvoval jsem také semináře v Belgii a Holandsku. A velmi mi pomohla také někdejší ředitelka Lorety paní Havránková, která mně už jako studentovi umožnila tady hrát.“

A dopracoval jste se až do pozice odborníka, který po sto letech změnil v Loretě melodii. Proč ji vlastně nikdo nezměnil dřív? Nikdo to prý neuměl…

„To bych neřekl, myslím si, že to není takový problém, zvládne to každý, kdo se vyzná ve flašinetech, mechanických strojích. Podle mě to spíš zamrzlo na tradici a nebyla vůle to měnit.“

Nová píseň Maria, Maria nad slunce jasnější je prý ale trochu jiná než ta, co je v jednotném kancionálu, podle kterého se zpívá v kostele.

„Ano, toto je původní barokní verze s barokním rytmem, tu zná málokdo.“

Radek Rejšek ukazuje válec s novou písní. Každý otvor znamená jeden tón, celkem dvě a čtvrt oktávy.
Autor: Martin Přibyl

Málokdo také asi ví, jak důležité jsou vrtule, které jsme viděli u mechanismu zvonohry…

„Ty jsou velice důležité, tyto vzduchové brzdy zpomalují stroj, udržují plynulý chod. Válec mechanismu by jinak pořád zrychloval a z písničky by byl pěkně divoký čardáš!“

Jak jste lišty nesoucí melodii měnil na válci zvonohry, vlezl jste dovnitř mechanismu?

„To ne, bylo by to nebezpečné. Každá lišta je přišroubována k válci dvěma šrouby, ty jsem uvolnil, lištu vyndal, nakolíkoval a zase ji připevnil. Pak se válec pootočil a uvolnil jsem další lištu…“

A když se při kolíčkování spletete?

„Tak to si přidělám hodně práce a přiznám se, že se mi to stalo. Stroj se rozjel a já jsem žasnul ještě víc než lidi, co to venku před Loretou poslouchali. Špatně jsem identifikoval páky, nejdou totiž přesně popořadě, a seknul jsem se o jednu. Takže to melodii hrálo o jeden tón zdeformovaně. Nechal jsem to dohrát, pronesl několik nepublikovatelných výrazů a pak jsem ty lišty sundal a znovu správně našrouboval.“

Můžete zahrát pro čtenáře Blesku nějakou píseň na zvonky Lorety?

„Určitě ano, zahraju pro čtenáře písničku Už z hor zní zvon! Ale tady uvnitř to nebude moc dobře slyšet.“

Video
Video se připravuje ...

Pro čtenáře Blesku zahrál Radek Rejšek melodii Už z hor zvoní zvon. Václav Suchan

Když hrajete na klaviaturu, musíte si asi dát pozor, aby zároveň nespustila automatická zvonohra v celou…

„Přesně tak, a přiznám se, že už se mi to stalo. Nepočkal jsem, až zahraje píseň v celou, a začal jsem dřív. A automat mi do toho začal hrát. Takže se tady děly strašné věci, podíval jsem se dolů z věže a viděl lidi, jak na to koukají a nevěří svým uším. Protože jsem velký vtipálek, jednou jsem si sem přinesl trumpetu, na kterou také umím. Přikrčil jsem se a začal hrát. Lidé dole se strašně divili, jak se změnil zvuk Lorety…“

Vy to tady máte hodně rád, že?

„Strašně, zažil jsem tady toho hodně. Jednou v zimě jsem začal hrát, a když jsem pak chtěl otevřít dvířka, nešlo to, zapadaly sněhem. Dost dlouho jsem se odtud tehdy dostával, tolik napadlo za dveřmi sněhu. Tady nahoře je i taková moje zašívárna, už 30 let. Občas sem prostě zajdu, když opravdu nechci, aby mě někdo otravoval. Nikomu neřeknu, kam jdu, vypnu mobil a vylezu sem nahoru. Vezmu si polštářek nebo karimatku a třeba hodinku takhle relaxuju. Dole běží cvrkot a já ho nevnímám, svět je jinde, nádhera!“

Ale jsou tu kamery…

„Tomu jsem se také musel přizpůsobit. Když tu kamery ještě nebyly, tak jsem tu třeba byl v létě jen tak v trenýrkách, teď už jsem radši oblečený! (směje se) „Jo, a už tady také dávno nekouřím!“

Předpokládám, že nejste jako vlastníci Lorety z řádu kapucínů.

„Nejsem, s kapucíny v Loretě spolupracuji a musím říct, že s nimi vycházím výborně. A to byste se divil, jak jsou bratři vtipní a mají smysl pro legraci!“

Fotogalerie
54 fotografií