Peter Thomas Heydrich se narodil 2. března 1931 v Berlíně do významné vládní rodiny. Jeho otec byl mladším bratrem pozdějšího zastupujícího říšského protektora Heinz Siegfried. Kmotrem a zároveň strýcem byl Peterovi samotný Reinhard Heydrich. O rozporuplném příbuzném vzpomínal v knize „Můj strýc Reinhard Heydrich“, kterou napsal Hans-Georg Wiedemann a v češtině vyšla v roce 2010.

Podle publikace svého strýce zpočátku vídával jen občasně, kdy ho spatřil například na šermířském zápase nebo s dary, které od něj dostával k narozeninám. Už tehdy podle svých slov pociťoval, že se jedná o někoho důležitého, když mu dary k narozeninám vozil vládní řidič.

Naplno si to, že je „velké zvíře“, uvědomil v momentě, kdy se jeho strýc stal zastupujícím říšským protektorem a jeho tvář se objevila na titulní straně novin. I přestože ho jeho matka neměla ráda, stal se pro něj někým výjimečným. „Byl něco jako postava z pohádek a ság, prostě hrdina,“ vzpomíná Thomas v knize.

O hrůzách se nemluvilo

V rodině se o vyhlazování židů nebo koncentračních táborech prý vůbec nemluvilo. Minimálně jeho matka o tom vůbec nehovořila, možná o tom sama netušila nebo spíše nechtěla nic tušit. To, že strýc měl velký vliv, poznal v momentech, když se například podařilo jeho otci u něj vymoci svobodu pro některé z lidí, kteří žili v jejich okolí. Ten sám byl přitom člen SS a pracoval pro vládní noviny.

Říšský protektor Reinhard Heydrich krátce před smrtí v dnešním Senátu
Říšský protektor Reinhard Heydrich krátce před smrtí v dnešním Senátu
Autor: ČTK

Thomas připustil, že mu bylo příjemné pomyšlení, z jaké privilegované rodiny pochází. Lichotilo mu, že mu díky jménu učitelé nadržovali a vojáci mu salutovali. V paměti mu prý utkvěla například vzpomínka, jak se dostal bez zkoušek na gymnázium. Jen za ním přišel učitel a řekl mu: „Jste přijat.“

Chladný pragmatik

Zajímavý pohled nabízí i v tom, že oproti jeho otci nebyl Reinhard Heydrich vyloženě přesvědčeným „věřícím“ nacistou, ale spíše pragmatikem, který prostě toužil po moci. „Nebyl ideolog jako Himmler, nýbrž spíš chladný muž bažící po moci,“ svěřil se v knize.

Když po atentátu československých parašutistů Reinhard Heydrich zemřel, zúčastnil se i pohřbu. Ten jako teprve 11letý vnímal spíše jako velké představení, kde viděl ty nejvýše postavené nacistické pohlaváry včetně Hitlera. „Spíše to připomínalo velké divadlo, cirkusové představení, protože vše bylo tak pompézní,“ stojí v knize.

Jako „korunní princ“ se poprvé cítil, když přijel na zámek v Panenských Břežanech, kde říšský protektor dříve sídlil. Tehdy měl prý pocit, že se k němu vdova po strýci chovala jako k pokračovateli rodu, jako by mu to všechno mělo jednou patřit. Byl sice ještě hodně mladý, ale byl starší než jeho sourozenci nebo děti po mrtvém strýci.

Sebevražda otce

Poté ho však zasáhla další smrt v rodině. Jeho otec Heinz, který byl dříve přesvědčeným členem NSDAP i SS, spáchal v roce 1944 sebevraždu. Po smrti svého bratra totiž údajně „prohlédl“, když z dokumentů, které po něm zbyly, zjistil, že byl jedním z architektů vyhlazování Židů a má na rukou krev statisíců lidí. Sám pak prý začal Židům pomáhat při úniku z Německa, byl však odhalen, a než by se nechal zatknout, tak se raději zastřelil.

Ulice v Holešovičkách v Praze. Místo atentátu na Heydricha.
Ulice v Holešovičkách v Praze. Místo atentátu na Heydricha.
Autor: Foto: M. Rušínová, M. Přibyl a ČTK

Nacisté se k Thomasovi jako k pokračovateli jeho strýce chovali prý až do konce války. Vozili ho po Praze, pouštěli mu propagandistické filmy a on se tehdy opravdu cítil jako následovník trůnu, jako někdo, kdo to měl po strýci vše jednou převzít. Sám se pak zděsil, jak by dopadl, kdyby Němci neprohráli. „Někdy s hrůzou myslím na to, co by se ze mě stalo, kdyby se Třetí říše nezhroutila,“ řekl.

Po válce přišlo dosti děsivé vystřízlivění, když poprvé zjistil, co byl jeho strýc zač i jaké hrůzy Němci během války napáchali. O spojení s jedním z nejvýše postavených nacistů nemluvil až do svých pětašedesáti let v podstatě vůbec.  Několikrát sice měl utkání své vzpomínky sepsat, ale nakonec pokaždé skončil, když si uvědomil, že byl podle jeho slov “korunním princem ďábla“. Nakonec se svěřil až právě německému autorovi Hansi-Georgu Wiedemannovi.

Fotogalerie
23 fotografií