19°C
„Když se počal Koňský trh proměňovati v náměstí Svatováclavské, bera na sebe nynější velkoměstskou svou tvářnost, na niž býváme my Pražané tak hrdi, byly dřevěné stánky vypovězeny k Sv. Havlu, kdež stojí posud, a vlastníkům zděných budek vykázány krámky ve zdi vedle Prašné věže. V jednom tom zděném stánku, právě naproti zájezdní hospodě U beránka, hospodařil s mladším bratrem studentem malý, přihnědlý, podivínský mužíček. Sousedé a známí jeho mu říkali Černý Petříček.“ Takovýmto barevným líčením začíná jedna z nejznámějších povídek Karoliny Světlé – Černý Petříček, která pojednává o staropražském životě před koncem 19. století.
Velká voda
Sama autorka Prahu velice dobře znala, protože se v ní nejen narodila a prožila dětství, ale prakticky celý život. Karolina Světlá přišla na svět za poměrně živelných událostí 24. února 1830 do rodiny obchodníka Eustacha Rotta.Ta původně bydlela v domě U Tří preclíků v Poštovské ulici, která dnes nese jméno právě Karoliny Světlé. Jelikož ale Prahu toho dne ohrožovala rozvodněná Vltava, k porodu došlo v domě na Staroměstském náměstí, kde se nacházel obchůdek jejího otce.
Spisovatelkou navzdory otci
Budoucí spisovatelka se prý jako velmi malá ráda procházela zejména starou Prahou. „Jest zajisté málo po Praze koutků a koutečků, průchodů atd., kdež bychom se nebyly s otcem octly,“ cituje literární historik Josef Špičák spisovatelčiny vzpomínky v knize Karolina Světlá. Tou dobou se formovala i její záliba k psanému slovu, vůči níž prý byl Karolinin otec skeptický. Literární dráha byla tou dobou doménou výhradně mužů.
Nebýt své tvrdošíjnosti, jednou z vůbec prvních českých spisovatelek by se nestala. „Jsouc Češkou každým tlukotem srdce, každou krůpějí krve, přec Češkou dle mluvy, vychování a vzdělání jsem nebyla,“ vzpomínala Světlá na léta strávená ve škole, kde se vyučovalo německy. Jednoho dne tak na papír vypsala své dojmy a stesky, které se dostaly do rukou učitele, jenž situaci řešil s Karolininým otcem. „Ponejprv ve svém životě byla jsem od otce doopravdy plísněna, výčitkami obsypána. Toť se rozumí, že mi podobné slohové pokusy jednou provždy, a to neobyčejně určitě a přísně, zapověděl.“
Dívenka si však nedala říct a psala si dále, což nakonec vedlo k tomu, že ze školy byla vyloučena. „U dívky se musí podobné náklonnosti všemožně dusit, potlačovat, aby nevybočila z dráhy od pravěku jí vykázané a nepřilnula k jinému zaměstnání než domácí hospodyně,“ uvádí literární historik tehdejší obecně přijímané důvody. Domácí hospodyní se Karolina Světlá přesto doopravdy nestala.
Pomník na největším náměstí
Vyrostla z ní uznávaná spisovatelka, která byla spolu s Boženou Němcovou nejproslulejší ženskou představitelkou literární skupiny Májovců. Její romány a povídky se na svou dobu vyznačovaly nebývalým sociálním a národním cítěním. Vesnický román, Nemodlenec, Kříž u potoka, Černý Petříček nebo Frantina – to je jen zlomek z jejích děl, které se řadí mezi vůbec to nejlepší, co v té době vznikalo. A pozoruhodné je, že o nutkání psát Světlou nepřipravila ani nemoc. „Těžká oční choroba ji přinutila dožít v pološeru pražského bytu, kde musela své poslední práce diktovat,“ píše v knize Praha město žen spisovatelka Magdalena Wagnerová.
Onen „pražský byt“ se nacházel v dnes již neexistujícím domě U Kamenného stolu na nároží Karlova náměstí, který byl zbořen v roce 1911 a dnes místo něj stojí secesní činžák. Právě v těchto místech Karolina Světlá 7. září 1899 vydechla ve spánku naposledy.
„Když brali čeští čtenáři do rukou své noviny, tehdejší český nejpřednější tiskový orgán Národní listy, byla celá první strana jejich velkého formátu orámována silným černým rámem. Nekrolog s nadpisem Karlina Světlá, velká naše spisovatelka a jedna z nejslavnějších žen českých, mrtva!, ohlašoval celému národu,“ uvádí Špičák. Její poslední životní léta, zrovna tak jako celou její tvorbu a vůbec celonárodní význam, připomíná na Karlově náměstí, které je největší v Praze, bronzový pomník s černou mramorovou deskou.
Strastmi života k životnímu úspěchu
Oční choroba nebyla to jediné, co spisovatelce, která především myslela na druhé, ztrpčilo život. Předně to byla silná a nedovolená náklonnost k Janu Nerudovi (†57), která vyrostla až v platonickou lásku – fyzicky údajně nikdy nenaplněnou.
Světlá se jako mladá provdala za profesora kaligrafie a kreslení Petra Mužáka (†70), kterému z hlediska svých morálních stanov hodlala zůstat věrná i přesto, že v manželství prý nebyla zcela šťastná. Přitom právě podle manželova rodiště Světlé pod Ještědem, do něhož se s oblibou uchylovala, přijala svůj umělecký pseudonym Karolina Světlá.
Mnohem větší hořkost však zažila ani ne tak coby milenka, jejíž city nesměly vyplout na povrch, jako spíše maminka. V roce 1853, rok po svatbě, se Světlá radovala z novorozené holčičky Boženky. „Avšak její mateřské štěstí netrvalo dlouho – slaboučké a churavějící děcko za několik měsíců zemřelo,“ uvádí Špičák. Žádné jiné děti Světlá v pozdějším životě neměla. O to více přimkla ke psaní, přičemž se literární historik domnívá, že „tento těžký otřes byl zároveň jedním ze životních podnětů, jež ji nakonec pomáhaly přivést na dráhu spisovatelky.“
Pocta nejvyšší
Vyjma pomníku se v Praze Karolina Světlá dočkala pamětní desky v Resslově ulici, ale také i vlastní ulice. A když píšeme, že „dočkala,“ tak do puntíku. K pojmenování ulice Karoliny Světlé totiž došlo ještě za jejího života, čímž se spisovatelka stala jednou z opravdu nemnoha osobností, které se této pocty dočkaly. Z Uličníku Prahy 1, který sepsal kronikář Antonín Ederer, se totiž dočteme, že k nynějšímu pojmenování ulice došlo v roce 1898 – tedy rok před skonem Světlé. Ta ostatně „zůstala věrná“ Praze i po smrti. Její ostatky byly uloženy na Olšanské hřbitovy, kde spočívají dodnes.
