Talent i nadání podědil Jan Slavíček od svého otce Antonína (†40),proslulého impresionisty. „Narodil se 22. ledna 1900 v Dobrovského ulici v Praze na Letné, kde měl jeho otec ateliér v nevelkém třípatrovém domě s malou přilehlou zahrádkou,“ rozepisuje se v knize Jan Slavíček výtvarný historik Luboš Hlaváček.

U svého tatínka dělal Jan své první umělecký krůčky. Údajně v něm semínko zájmu vzklíčilo v roce 1907, kdy Slavíček starší maloval panorama Praha od Ládví. Při svých procházkách do Kobylis a Ďáblic, kde si Antonín předkresloval náměty a skici, brával sebou i tehdy sedmiletého Jana, který pak rád trávil čas i v otcově ateliéru.

Obraz Antonína Slavíčka Praha od Ládví v mnohém inspiroval tehdy sedmiletého Jana.
Obraz Antonína Slavíčka Praha od Ládví v mnohém inspiroval tehdy sedmiletého Jana.
Autor: Ivana Baierová Žáková

„Měl jsem také v koutku ateliéru postavenou malou štafličku a tam jsem směl malovat,“ cituje Janovy vzpomínky Hlaváček. Malý Slavíček si dokonce tak věřil, že začal pastelem napodobovat obrazy svého otce.

Konec šťastného dětství

Rodinné i uměleckého pouto mezi otcem a synem sílilo každým rokem. Bohužel však nemělo dlouhého trvání. Ve 39 letech Antonína Slavíčka zchvátila mrtvice, která jej paralyzovala na pravou polovinu těla. Pro člověka, který celý život zasvětil vynikajícímu umění, byla nemožnost další tvůrčí činnosti nepřeklenutelná rána. O půl roku později se 1. února 1910 Antonín zastřelil.

„Ráno při odchodu do školy loučil jsem se s tatínkem jako každého dne, ale tenkrát to loučení bylo zvláště dojemné. Měl jsem jakousi předtuchu něčeho zlého, co se mělo stát, pospíchal jsem ze školy domů,“ vzpomínal Jan Slavíček na osudný den. Doma už tatínka živého nenašel. „Bylo mi tenkrát teprve deset let, ale cítil jsem jasně, že doba mého šťastného dětství nenávratně skončila.“

V otcových šlépějích

Bylo nasnadě, že Jan bude chtít navázat tam, kde jeho tatínek skončil, tím spíše, když si Janova maminka posléze vzala Herberta Masaryka (†34), syna budoucího prezidenta a také znamenitého malíře. Ani tomuto svazku nebyl osud příliš nakloněn - pět let po smrti Antonína Slavíčka zemřel na tyfus i Janův nevlastní otec. „Byla to druhá tragická smrt, která mě v období pěti let potkala. Byli jsme znovu opuštěni,“ vzpomínal Jan.

Díla živého temperamentu

Už v 16 letech se hlásil na pražskou Akademii výtvarných umění, kam ovšem přijímali pouze plnoleté adepty. Jan svým talentem přesvědčil porotu, úspěšně složil přijímací zkoušku a do školy nastoupil. Ve 30. letech už pořádal samostatné výstavy - obzvláště v Praze, a dostávalo se mu všeobecného uznání.

Josef Čapek (†58) o něm měl dokonce prohlásit, že „je pozoruhodně prudký malířský naturel. Jeho obrazy působí obzvláštní robustností, jadrným úderem, silnou barevností, jsou to opravdu díla hodně živého malířského temperamentu.“

Návrat domů

Koncem 30. let už měl takové renomé, že byl osloven, aby spolu s kolegou Richardem Wiesnerem (†72) namaloval pro Světovou výstavu v Paříži panoráma Hradčan. Pro Slavíčka, který se tou dobou více pohyboval po českém venkově či v zahraničí, znamenala tato výzva určitý životní předěl.

Kolem roku 1938 se nastěhoval do starého domu na Hradčanech v Loretánské ul. čp. 9, odkud se otevíral překrásný a věčně uchvacující pohled na město, kde se narodil,“ líčí Hlaváček. Konkrétně se jednalo o zadní trakt Hrzánského paláce, v němž žil Slavíček do konce svých dnů. Z oken tohoto velkorysého paláce maloval dechberoucí pohledy na Prahu, která právě za jeho života toliko změnila svou tvář, přestože on ji zachovával důstojnou a historickou. Vzdor tomu, že jeho nejkrásnější panoramata Prahy vznikala během druhé světové války a posléze komunismu.

Praha je pro mne tvůrčím osudem. Osudem krásným a těžkým,“ nechal se Slavíček slyšet. „Malovat Prahu – jaký to byl častý úkol výtvarnický, a jak všelijak se s ním malíři vyrovnávali. Neznám nic obtíženějšího a současně lákavějšího.“

Národní umělec

Byly to jeho pompézní malby Prahy, které vynesly Slavíčkovy největší státní pocty. „V letech 1952–1953 vytvořil jedno z vrcholných děl svého poválečného údobí, Prahu heroickou, za niž získal titul laureáta státní ceny,“ poukazuje Hlaváček, kterému se zamlouvá panorama města, v němž neschází ani silueta Národního památníku v pozadí. Jiný jeho obraz, Letní Prah, si údajně do své sbírky pořídil Wilhelm Pieck (†84), který byl v letech 1949 až 1960 prezidentem Východního Německa.

Malířův věhlas ale kvetl i na Západě. „Mimořádné kvality Slavíčkova díla ocenila roku 1958 Guggenheimova národní cena, udělená mu stejnojmenným muzeem v New Yorku za obraz Praha,“ popisuje Hlaváček. „Když se pak roku 1960 dožil šedesáti let, byl československou vládou jmenován zasloužilým umělcem.“ O sedm let později se dočkal i jmenování národním umělcem, což „vyjádřilo široký společenský význam díla, které vytvořil.“

Praha zaslíbená

Údajně až do svých posledních dnů byl Slavíček mimořádně aktivním malířem. Je přitom více než symbolické, že posledním obrazem, který nedokončil, měla být znovu Praha. „Jako by jí zazpíval svou labutí píseň, závěrečný pozdrav na odchodnou tam, odkud už není návratu,“ píše Hlaváček. 5. dubna 1970, podle dobového tisku v 6:15 Slavíček náhle skonal.

Reprodukce jednoho z obrazů Jana Slavíčka, který nakreslil z Hrzánského paláce.
Reprodukce jednoho z obrazů Jana Slavíčka, který nakreslil z Hrzánského paláce.
Autor: Galerie hlavního města Prahy

Zanechal po sobě nejen monumentální dílo, ale také svědectví toho, že i za komunismu mohla vznikat hodnotná umělecká díla nezatížená socialistickou ideologií. Spolu se svým otcem a příbuznými je Jan pochován na Olšanských hřbitovech.

Obrazy Jana Slavíčka jsou dodnes zastoupeny v mnoha hodnotných uměleckých sbírkách nejrůznějších světových institucí, sběratelů i galerií. Tu a tam se některé z jeho obrazů vyskytnou i na prodejních výstavách soukromých galerií. Pro ty, kteří chovají Slavíčkovy obrazy v oblibě, ale mají hluboko do kapsy, pak existuje možnost zapůjčit si některé z jeho reprodukovaných obrazů domů. Málokdo totiž ví, že kromě knih, deskových her nebo filmů půjčuje Městská knihovna v Praze také hodnověrné reprodukce obrazů. Mezi nimi také ty Slavíčkovy.

Fotogalerie
40 fotografií