Zálibu v ostrých pokrmech objevila Magdalena až v dospělosti, když začala cestovat po světě a ochutnávat zahraniční kuchyně. Pikantní pokrmy ji zaujaly. A když se seznámila se svým nynějším přítelem Jamesem, který je původně z Anglie, rozhodla se začít pěstovat v Praze v Jahodnici vlastní chilli papričky, připravovat z nich omáčky, a jít s kůží doslova na trh.

„Pro kolemjdoucí to musí být trochu exotický pohled,“ směje se Magda. „V zahrádkářské kolonii tam všichni pěstují jablíčka, hrušky a broskve, a mezi nimi prosvítá zahrádka plná chilli papriček.“ Její okouzlení pálivým ji ve spolupráci s Dominikou Wittenberg Gašparovou ponoukalo k tomu, aby o chilli napsaly knihu Chilli: Průvodce světem pálivého jídla, kterýá je od loňského listopadu k mání v knihkupectvích.

„Fascinuje mě, kolik různých odrůd chilli může být, kde rostou a kolik omáček z nich lze vůbec vyrobit. Těch druhů a možností a způsobů jejich využití je netušené množství,“ říká Magda, která je původním povoláním novinářka. „Tím, že si je spousta lidí na svých zahrádkách zkouší křížit, vzniká takové množství rozdílných chilli papriček, že to nejde spočítat.“

Paprička nemusí jen pálit

Spousta lidí si pod pojmem chilli paprička představí něco, co má v ústech hlavně pálit. Podle Magdy tomu tak ale úplně není. Spousta papriček má totiž svou specifickou chuť, již jejich ostrost pouze doprovází. „Například paprička Bishop‘s Crown tolik nepálí, zato voní po exotickém ovoci a za čerstva chutná velmi dobře,“ líčí s tím, že takových papriček je více. Nezřídka se proto kombinují i se sladkými pochutinami, jako jsou třeba limonády nebo čokolády.

Mnozí si také myslí, že chilli papričky jsou jen červené, přitom ve skutečnosti je jich plný karneval barev. „Mohou být žluté, zelené, bílé, oranžové ale třeba i fialové nebo hnědé,“ upřesňuje Magda, která svému příteli pomáhá ve firmě Chilli SOS. V Praze prodávají jak své vlastní výrobky, tak i distribuují řadu pozoruhodných zahraničních pálivých specialit.

Na talíř, do uší i na lodě

Mnohé také může překvapit, že chilli papričky nemají využití pouze při přípravě pokrmů. Své místo mají podle Magdy také v medicíně, a to konkrétně díky kapsaicinu, což je právě onen alkaloid, jenž způsobuje pálivost. Zároveň se jedná i o látku, která bývá ve vyšší koncentrací využívaná do pepřových sprejů. „U těch nejpálivějších extraktů kapsaicinu stačí opravdu přidat stopové množství do hrnce, třeba dvě tři kapky, a máte pálivý celý pokrm,“ vysvětluje.

Ostrá jídla například pomáhají proti vysokému krevnímu tlaku, uvolňují sliznice a pomáhají při nachlazení. Aplikace chilli zase údajně napomáhá proti ušním zánětům a mykózám. „Má totiž antimikrobiální a antimykotické účinky a také bývá využíváno kvůli tišení bolesti, kdy dokáže přetížit receptory vnímající bolest, takže po přiložení náplastí s chilli člověk za chvíli žádnou bolest nevnímá,“ vysvětluje Magda. Na druhou stranu se s nimi musí opatrně, protože ty nejpálivější odrůdy dokáží podráždit lidskou pokožku nebo sliznice. Kdo někdy připravoval chilli v kuchyni, ví moc dobře, že není radno si bez důkladného omytí sahat rukou do obličeje.

Že Magdalena holduje chilli, je znát na první pohled. Však také nezřídka nosí výmluvné náušnice.
Autor: David Konečný

A neméně zajímavé je jeho využití v kosmetice nebo námořnictví. „Nátěry s přídavkem chilli se potírají trupy lodí, díky kterým se na ně při plavbách nepřichytí různí hlavonožci ani chaluhy, protože s tou pálivou látkou samozřejmě žádný organismus nechce přijít do styku,“ směje se šarmantní rusovláska.

Pálí opravdu jen dvakrát?

O pálivých pokrmech se nezřídka tvrdí, že pálí dvakrát. Poprvé když je jíme, podruhé, když jdou z těla ven. Sliznice konečníku je ostatně citlivá, a po požití chilli se k neradosti strávníků umí pořádně připomenout. „Nejhorší to pochopitelně mají účastníci nejrůznější soutěží při pojídání pálivého. Ti právě nejvíc trpí až druhý den, což už nikdo nevidí,“ směje se Magda s tím, že po takových soutěžích bývá doporučeno, aby soutěžící spořádané chilli papričky vyzvraceli.

V žaludku totiž umí nadělat pořádnou paseku. „Proto si účastníci soutěží snaží předtím žaludek něčím vyztužit. Nejlepší na to jsou tučná jídla, údajně i panák oleje,“ uvádí znalkyně. „Naopak nejhorší je na pálivé napít se sycených sladkých nápojů a obzvláště coca-coly,“ zdvihá varovně prst. Pivo je naopak podle ní vcelku účinnější než voda. „Nejlepší je ale mléko nebo také rajčatový džus.“

Zda-li se takových soutěží zúčastnila sama? „Já ne, mám ráda rozumně pálivá jídla. Ale můj přítel ano. A také to pěkně podcenil,“ směje se. „Dva dny mu potom bylo špatně.“ Přitom podle jejích slov mají ženy predispozice k tomu vzejít z takovýchto klání jako vítězky.

Zatvrzelost a vyšší práh bolesti

„Panuje totiž předpoklad, že ženy mají vyšší práh bolesti, takže toho více snesou,“ uvádí Magda. Dalšími favority podle ní jsou kupodivu nováčci takových soutěží. „Ti zase nevědí, do čeho jdou, takže si neumí představit, o kolik více bude další várka pálit. Ono je to logické. Pokud poprvé ochutnáme jalapeño papričku, a přijde nám už tak dost pálivá, bývá těžko představitelné, že může něco pálit ještě tisíckrát víc. Zároveň u nich panuje i taková zatvrzelost, že když už se dostali tak daleko, zatnou zuby a snaží se vydržet.“

Opravdu pro každého?

Přesto Magdalena zastává, že chilli je vhodné pro každého, i pro ženy v těhotenství, kterým se ale obecně nedoporučuje. Hovoří přitom z vlastní zkušenosti. „Je to trošku absurdní předsudek. Co třeba takové ženy v Indii, v Thajsku nebo na Srí Lance, kde je chilli takřka v každém pokrmu? Těžko si lze představit, že ho devět měsíců nebudou jíst,“ uvádí. Naopak když si žena v těhotenství papričky tu a tam v rozumné míře dopřeje, snáze si na ně pak uvykají i její děti. „Ale přehánět se to nesmí. Tak jako u jiných věcí.“

Magdalena Havlíková a Dominika Wittenberg Gašparové jsou dvě nadšené cestovatelky, které pojí láska k chilli. Během loňského listopadu společně napsaly knihu, která má být nejkomplexnějším průvodcem světem chilli.
Autor: David Konečný

Jako mravenci na cukr

Děti jsou obecně v batolecím věku zvědavé, stejně jako byl Magdin synek. Jednoho dne v kuchyni našel sušenou chilli papričku a zvědavost udělala své. „Když jsme ho našli, ani neplakal. Jen si snažil ofoukat pusinku, jak ho pálila,“ uvádí spisovatelka. Přitom mu stokrát předtím mohla domlouvat, aby nic takového ochutnat nezkoušel. Paradoxně totéž platí i u dospělých bez výjimky.

„Máme ozkoušeno z různých ochutnávek, že když k jednotlivým druhům chilli napíšeme varování – Pozor, extrémně pálivé, vrhne se na to o to mnohem více lidí, než kdyby tam varování nebylo,“ vysvětluje s tím, že pokud si člověk sám sebou není jistý, logicky by měl začít nějakou slabší „kadencí,“ aby věděl, na čem je. „A ne hned sahat po tom nejpálivějším, u kterého je názorná cedulka s vykřičníky.“

„Pak dochází k takovým hloupým nedorozuměním, že si lidé stěžují, co že jsme jim dali ochutnat. Jedna paní z Ameriky třeba přišla, tvářila se, jak je nad věcí, a hned sáhla po jedné z těch nejpálivějších odrůd. Za nějaký čas za námi došla s tím, že měla halucinace a jestli máme vůbec povolení něco takového pěstovat a prodávat,“ kroutí Magdalena nevěřícně hlavou.

Fotogalerie
24 fotografií