10°C
Během „divokých“ devadesátých let byl dnes ošlehaný cestovatel Václav Šilha majitelem stavební firmy. Nyní to označuje jako obrovský omyl: „Postupně jsem zjistil, že to není cesta, abych byl v neděli nešťastný, že musím v pondělí do své vlastní kanceláře,“ popisuje zlom před patnácti lety, kdy se vydal na kariéru profesionálního fotografa.
Dva miliony pakoní
První velké focení zažil ve Francouzské Polynésii a poté se zhruba po dvou letech poprvé vydal do Afriky, která se pro Šilhu stala srdeční záležitostí: „Dělal jsem tehdy společnou reportáž se ženou o velké migraci zvířat z národního parku Serengeti v Tanzanii do rezervace Masai Mari v Keni. To je obrovská věc, která se opakuje každý rok, kdy zhruba dva miliony pakoní přecházejí přes řeky a nádherně se to fotí,“ popisuje svůj první velký zážitek v Africe. Snímky tehdy vzbuzovaly pochvalné ohlasy od odborníků i veřejnosti.
U Afriky pak Václav Šilha zůstal a postupně si budoval spolehlivou síť místních průvodců, kteří ho prováděli přírodními rezervacemi: „Bez průvodce můžu jezdit tři hodiny okolo levharta v trávě a vůbec ho neuvidím. Druhá věc je, že jezdíme autem a vůbec z něj nevylézáme. Auto je nejlepší kryt, jaký může být, a zvířata jsou na něj zvyklá a neutíkají,“ popisuje základní pravidla. Kdyby ale z auta vystoupil, nebezpečí by mu pravděpodobně nehrozilo: „Z devadesáti procent zvířata utečou, včetně velkých šelem, ale pořád je tu deset procent, kdy neutečou,“ vysvětluje fotograf.
Focení v Africe
Žádnou nebezpečnou situaci během svých cest nezažil a s nadsázkou říká: „Když mají fotografové historky o nebezpečí a nejedná se o válečné fotografy, tak jsou většinou hloupí, protože lezou tam, kam nemají. Žádná cena in memoriam za to nestojí.“ Osobně pak dělí fotografie zvířat do tří kategorií, kdy jsou encyklopedické snímky, na nichž musí být zvíře dobře vidět. Složitější jsou snímky zvířat v akci, těch se podle Václava Šilhy povede jen pár za cestu a nakonec umělecké fotografie, na které ale nemá úplně náturu.
„Na mém webu to vypadá, že mám jen fotografie, na nichž akce stíhá akci. Pak to působí dojmem, že člověk přijede do Afriky a tohle hned vyfotí, ale není to tak. Já jsem tam byl dohromady tři roky a všechno to bylo o náhodě. Když si ze čtrnáctidenní expedice přivezu dvě tři dobré fotografie, které se nestydím dát na výstavu, tak jsem šťastný.“
Konec kultur
V posledních letech Václav Šilha jezdí po světě a sám pro sebe si zaznamenává zanikající kultury, ke kterým postupně proniká globalizace: „Když jsem jezdil po zvířatech, tak jsem si začal uvědomovat, že vidím věci, který fakt můj vnuk už nikdy neuvidí. Proto jsem jel kupříkladu do Ekvádoru, kde je kmen Huaorani – a byl kontaktovaný v roce 1956. To je jako předevčírem. Dnes už na sobě mají špinavý trička Adidas. Polovička chodí nahá a druhá v tomto. A já jim řeknu, ať si na sebe vezmou to, co nosili před padesáti lety, a vyfotím je,“ komentuje, kam až dosáhla západní kultura.
Podle Václava Šilhy se znalost jejich vlastní kultury pomalu vytrácí a nejhorší prý bude, až přestanou znát prales: „Nejlepší by bylo, kdyby svou kulturu, své tradice a znalosti, které čerpali tisíce let, alespoň zakonzervovali ve svých myslích. Když jsem byl v Amazonii, tak jsem poprosil asi dvacetiletýho kluka, ať mi rozdělá oheň pomocí klacků. Po patnácti minutách to vzdal a já mu dal zapalovač,“ uvádí příklad, jak jejich znalosti zanikají. A to je podle Šilhy jen špička celého problému zanikajících tisíciletých kultur.
Těším se domů na jídlo
Z cest do hlubin pralesů a savan zpátky do Prahy se známý fotograf těší. Zejména prý na jídlo, protože domorodé pokrmy se často nedají vůbec jíst. Fotografováním ohrožených kmenů se úplně neuživí, tak fotí svatby nebo produktové fotografie. Přesto by za nic na světě neměnil: „Kdyby mi někdo v osmdesátým osmým roce řekl, že se podívám do Frankfurtu, tam mu odpovím, že je magor. Prostě to není možný. Dnes mám za sebou všech šest kontinentů a občas si sednu a řeknu si, že není možný, jak se to nádherně obrátilo a já si můžu dělat, co chci. A podívám se na místa, o kterých jsem jen četl,“ říká zkušený a uznávaný fotograf.
