7°C
Dobrodružnou povahu v sobě usměvavá slečna nezapře. „Už od střední školy jsem si chtěla zkusit, jaké by to bylo, žít v zahraničí,“ vysvětlila Aneta. „Nejprve ale bylo prioritou vzdělání. Když jsem měla maturitu, šla jsem na bakaláře, když jsem měla bakaláře, říkala jsem si, že by byla škoda, kdybych nebyla inženýrkou.“ Po škole si našla lukrativní zaměstnání a nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou vydá na „kraj světa“ splnit svůj dávný sen.
Z prázdnin dva roky života
„Úplně původně mi kamarád vyprávěl o krásách Rio de Janeira. Nalomil mě. S kamarádkou jsme se domluvily, že si uděláme dovolenou a vycestovaly jsme,“ líčí Aneta. Její okouzlení zemí samby se těžko dalo vyjádřit slovy. „Už tehdy jsem věděla, že bych tam jednou chtěla i žít. Takže jsem se vrátila domů, ve svých 30 letech jsem si sbalila, ukončila jsem práci a jela jsem.“
Začátky nebyly úplně snadné, ale velice jí pomohli Brazilci, kteří se k ní chovali mimořádně ochotně a přívětivě. „Přijali mě strašně srdečně. Vůbec jsem se tam nesetkala s předsudky, spíše naopak. Neustále se mně ptali: odkud jsem, jak se mi tam líbí a tak. Zajímali se, snažili se pomoct a nebýt lhostejní,“ cení si.
Češi? Fotbal!
Na druhou stranu dnes s odstupem času si uvědomuje i trošku stinnou stránku. Například směrem k jejich vzdělání. „To je asi největší kámen úrazu,“ svěřila se Aneta. Mnoho z nich má stěží základní vzdělání, minimum má to vysoké. Dané je to neutěšenou ekonomickou situací, která v Brazílii panuje. O České republice ale kupodivu věděli. „Hlavně kvůli fotbalu. Tím tam žijí.“
Místa, kterým je lepší se vyhýbat
Aneta se zabydlela v Rio de Janeiru v jedné z tamních favel, což je v podstatě označení čtvrti pro nižší vrstvy, které se bohužel vyznačují i notnou dávkou kriminality a drogové problematiky. „Tu a tam nějaká střelba proběhla. Ale naštěstí jsem u ní nebyla. Že bych se bála vyjít ven, to se nestalo,“ vysvětluje. „Ale samozřejmě, tak jako všude – třeba i u nás – i tam jsou místa, kterým je radno se vyhýbat,“ říká s tím, že jí osobně se nic špatného nestalo. Leda snad…
Jednoho večera jí osud na jedno z takových míst zavlekl. Tehdy by se v ní krve nedořezal, ale dnes už se tomu směje. „Jednou jsem jela taxíkem skrz čtvrť se špatnou pověstí. Hned u cedule, která paradoxně hlásala: pozor na krádež, nás zastavil kluk s pistolí, šátek přes obličej,“ vybavuje si. „Ale asi byl evidentně nějaký nováček, byl více nervózní než my, nevěděl co dělat. Nic nám nakonec nevzal.“
Nezapomenutelné
Jinak v Anetě převládají jedině libé pocity ohledně neuvěřitelné atmosféry města. Hned zkraje si našla práci – nejprve jako průvodkyně pro české a slovenské turisty během Letních olympijských her v Rio de Janeiru v roce 2016, posléze pracovala v v gastronomii po barech a hotelech. „Neměla jsem vízum, takže jsem si z hlediska práce nemohla moc vyskakovat,“ uvádí. „Lepší práci bez dokumentu tam člověk pochopitelně nesežene.“
A čeho by se tenkrát nenadála ani ona sama – v Brazílii se i zamilovala. Jak dnes říká, konečně do toho »pravého«. „Byla jsem tou dobou už unavená z toho, jak jsem ideálního muže div nehledala pod kameny i pod listím, zda se tam neschovává,“ směje se. Až v Brazílii narazila na Tiaga. Více než 9 tisíc kilometrů daleko od své domoviny. Až by se chtělo říci – za svou láskou šla vskutku světa kraj. Dodnes spolu žijí střídavě v Brazílii a v Čechách, kde se Aneta snaží propagovat brazilskou módu.
Země módy i nepořádku
„Je to něco, co v Čechách nekoupíte. Leda tak jen atrapy, napodobeniny,“ obrací Aneta oči v sloup. Proto do Čech dováží 100% originální brazilské oblečení – plavky, trička, legíny, fitness oblečení. „Původně to vzniklo tak, že jsem chtěla kamarádkám přivézt na památku nějaké oblečení, třeba bikini. Jak se ale postupně všechny hlásily, že chtějí to a to, rozleželo se mi to v hlavě, že bych takhle mohla dovážet ve větším.“
Že se nejedná o nějaké »šméčko« z tržiště ale o kvalitu se podle Anety pozná na první pohled. „Jsou jiné barvy, potisky a hlavně použitý materiál, který je docela nenapodobitelný. Přiblížila bych jej k elastické plavkovině. Ale nejlepší je, když si ho člověk vyzkouší sám,“ říká. Příležitostí k tomu v Praze může být několik. Aneta totiž v kavárně Expresso café v Křižíkově pořádá tzv. fashion dny, kdy oblečení předvádí a prodává.
Jak jsou ale Brazilci zběhlí v módě a čistotě, pořádku v ulicích by se od nich podle Anety člověk nenadál. „Možná jsou čistotnější a pořádnější než my, ale to platí u nich doma. Ať už je člověk dělník, úředník, politik – večer každého potkáte upraveného, čistotného, vyžehleného,“ vysvětluje. Zato ten nepořádek pod širým nebem v ulicích!
„Třídit odpad je tam v podstatě něco cizího,“ uvádí s tím, že Brazilci bohužel odpad kolem sebe příliš neřeší. „Lidé jdou na pláž, odpadky tam nechají, protože spoléhají na to, že přijde někdo jiný, kdo je uklidí. Třeba na Copacabaně jsem byla jednou a stačilo mi to. To byl asi největší šok, který jsem zažila. Voda tam byla tak neuvěřitelně špinavá.“
Oslavy života
Naopak z té kladné stránky, abychom nekončili negativně, nikdo podle Anety neumí oslavovat tak, jako právě Brazilci. Ať už se jedná o vyhlášené tamní karnevaly nebo oslavy silvestra. I když, i to má své určité důvody. „Bydleli jsme v Riu přímo na kopci, odkud je krásný výhled na město. Ohňostroj byl odtamtud vidět jako na dlani, trval zhruba čtvrt hodiny. Odpalovaný je z lodí, lidé jsou spontánně šťastní. Ta atmosféra tam je nepopsatelná!“ rozplývá se.
