Dnes je Lukáš normálním usměvavým IT specialistou, na kterém by člověk přes jeho příjemnou povahu nepoznal, že stál prakticky na prahu smrti. Abychom se dověděli, jak k tomu došlo, je zapotřebí vrátit se do roku 2014, kdy jeho zdravotní nesnáze začaly. Jak jinak než nenápadně. „Během dvou měsíců jsem docela znenadání zhubl 25 kilogramů,“ líčí. „Myslel jsem, že je to ze stresu. Navíc jsem měl předtím nadváhu, takže mi to zhubnutí vlastně vyhovovalo.“

Žlučníkové kameny úrazu

Člověk ovšem neztrácí váhu jen tak. Zvlášť při sedavém zaměstnání. První vážné problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Lukáše začaly pronásledovat žlučníkové záchvaty. „Většinou mi lékaři dali injekci a bolest odezněla. Diagnóza nejistě zněla: s největší pravděpodobností žlučníkové kameny. Nikdo mi ovšem nedoporučil, nechat si žlučník vyoperovat, protože bych s ním mohl mít do budoucna problémy,“ vzpomíná Lukáš.

V květnu 2014 jej postihl opravdu silný záchvat, kvůli kterému musel být hospitalizován. Léky na tišení bolesti nezabíraly. Tehdy lékaři přišli na daleko závažnější problém. „Dostal jsem zánět slinivky. Tím, jak jsou žlučovody a slinivka blízko sebe, může se stát, že se žluč dostane do slinivky, což je problém, protože tyto enzymy pak začnou trávit své okolí. A právě to se mi přihodilo,“ vysvětluje Lukáš.

Nesnesitelná bolest bytí

Z té doby si Lukáš vybavuje neustálé bolesti, pocity zimnice, vyčerpanost a beznaděj. Měsíc byl hospitalizovaný v Thomayerově nemocnici, kde se lékařům při vší snaze nedařilo onemocnění jakkoliv zmírnit nebo stabilizovat. „Měl jsem obrovské bolesti, bál jsem se, stresem jsem nemohl spát,“ říká Lukáš.

Pravidelně jej tam ale chodil navštěvovat známý, shodou okolností doktor z Všeobecné fakultní nemocnice (VFN). Aby byl Lukáš klidnější, že může denně vídat známou tvář, rodina se odhodlala k vyžádání převozu právě do VFN, kde se jej ujali zdejší lékaři.  Pár dní po převozu muselo dojít k první operaci. Jak se záhy ukázalo, převoz byl prozíravým krokem, který Lukášovi velice pravděpodobně zachránil život. Lékaři mu přitom dávali jen 20% šanci na přežití.

Během dvou měsíců ztratil Lukáš 25 kilogramů. Nepřikládal tomu obzvláštní význam. Následky přitom dopadly bezmála katastrofálně. Dnes proto může poradit druhým v tom, aby i zdánlivě banální bolesti a problémy nepodceňovali.
Během dvou měsíců ztratil Lukáš 25 kilogramů. Nepřikládal tomu obzvláštní význam. Následky přitom dopadly bezmála katastrofálně. Dnes proto může poradit druhým v tom, aby i zdánlivě banální bolesti a problémy nepodceňovali.
Autor: David Zima

Pár dní po převozu byl Lukáš napojen na umělou plicní ventilaci. „Z té doby si pamatuji jen krátké útržky, když jsem se občas probouzel z umělého spánku. Vybavuji si, jak jsem byl napojen na přístroje, čouhaly ze mne hadičky, a měl jsem otevřené břicho,“ vybavuje si. „Viděl jsem, jak se dělo něco ve mne, v mém břiše, i okolo mne.Ale nevyznal jsem se, co je realita a co bludy, co noční můry.“

Zvednout ruku? Nepřekonatelný problém

Lukáš strávil na lůžku v nejhorší fázi zhruba dva měsíce. Deset dní z toho v umělém spánku. „Zvednout ruku po takové době nečinnosti byl nepřekonatelný problém, protože všechny svaly ochably. I pootočení hlavou ve mne vyvolávalo závratě, protože to byl pohyb, který jsem měsíce nezažíval,“ uvádí. Většinu volného času, kdy byl při vědomí, trávil sledováním televize, což mu s nadsázkou i napomohlo svaly procvičovat. „Příbuzní lékařům totiž poradili, aby mi do ruky dali ovládač, že budu chtít přepínat kanály,“ usmívá se.

Decilitry hnisavé tekutiny denně

To bylo ale v zásadě celé. Po celou dobu od začátku hospitalizace, která se navzdory stěhování z jednoho oddělení na druhé, od kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM) přes resuscitační oddělení – urgentní příjem až po jednotku intenzivní péče (JIP), nemohl jíst ani pít, natož mluvit.

Lékaři mu totiž z nezbytných důvodů provedli dočasnou tracheostomii čili proříznutí hrdla, kvůli umělému vývodu průdušnice. „Jediné, čím jsem se dorozumíval s okolím, bylo ukazování prstem na písmenka,“ přiznává. V té době už se konečně jeho stav začal lepšit. Podle lékařů měl namále. Jeho trávicí ústrojí bylo plné hnisu, což vedlo k další komplikaci.Rozpadlo se mi tlusté střevo a musel jsem dostat umělý vývod,“ uvádí Lukáš. „Hnis ze mne lékaři vytahovali ve velkém.“  

Nejhorší pro Lukáše v těch dnech byl především pocit žízně. Umělou výživu měl zavedenou nosem, a když už, lékaři mu nanejvýše dávali cucat mokré tyčinky. Jeho trávicí ústrojí by více nezvládlo. Ob tři dny trávil na operačním sále. Jak mu postupně odumírala slinivka, musela se totiž často čistit. Celkem absolvoval 14 operací, než se jeho stav podařilo do určité míry stabilizovat. Po půl roce jej z nemocnice pustili domů. I tak ovšem neměl vyhráno.

Znovu s úsměvem na tváři

„Domů jsem se vrátil se stále hnisající slinivkou, několika břišními drény, umělou nosní výživou a s umělým vývodem,“ vzpomíná. „Můj stav se sice stabilizoval, ale nikdo nevěděl, jak to celé dopadne.“ Nebylo jisté, do jaké fáze jeho onemocnění dospěje. „Nakonec se ale krevní výsledky zastavily v rozumné hodnotě, kdy naštěstí netrpím trvalými následky. Slinivka, ze které mi schází zhruba dvě třetiny, je schopná produkovat inzulin, enzymy a hormony tak, aby tělo mohlo fungovat dál, což bylo moje štěstí.“

Postupem času si Lukáš znovu zvykal na to postavit se na vlastní nohy, posadit se, i se třeba jen obyčejně najíst poté, co mu lékaři odstranili umělou výživu. A na co se nejvíce těšil k snědku? „Neměl jsem touhy na nic konkrétního. Když už jsem mohl pozřít jídlo normálně, dostával jsem zhruba měsíc bramborovou kaši. Takže k ní jsem si přál mleté maso,“ usmívá se.

Zhruba rok po opuštění nemocnice došlo i na odstranění umělého vývodu, to když mu bezpečně srostlo porušené tlusté střevo. Dnes Lukáš, pět let po svém „druhém narození“, jak sám uvádí, opět spokojeně pracuje a vede běžný, spokojený a plnohodnotný život. Lékařům z VFN je spolu s ostatními pacienty, kteří se podílí na unikátním projektu Nemocnice příběhů, vděčný za to, že mu tu šanci poskytli.

Fotogalerie
13 fotografií