„12. března tohoto roku jsem prodělal ischemickou mozkovou příhodu,“ sdělil Lukáš pro Blesk.cz. Jednalo se o ucpanou krční tepnu, která způsobila nedokrvenost mozku. „Ráno kolem osmé hodiny ráno jsem se probudil a cítil jsem brnění v celé pravé půlce těla. Hůř jsem chodil, hůř jsem viděl, když jsem vyplázl jazyk na zrcadlo, byl jako do zatáčky,“ líčí Lukáš osudné okamžiky. Hned mu bylo jasné, že je zle.

„Zavolal jsem sanitku. Než přijela, ještě jsem se stihl relativně v pořádku obléknout. V sanitce mne uklidňovali, že šlo nejspíše jen o nějakou mozkovou dysbalanci,“ líčí Lukáš. Jenomže v nemocnici po přijetí se jeho stav rapidně zhoršil. „Nemohl jsem se postavit na vlastní nohy, začal jsem zvracet.“ Na příčinu se přišlo záhy: natržená krční tepna z přílišného fyzického vypětí. „Odmala jsem rád cvičil,“ krčí Lukáš rameny. Když se tepna zacelovala, došlo k jejímu ucpání.

Lékaři ze mne museli mít srandu

„Na CT vyšetření na nic nepřišli, takže ani nebyli schopni určit, jestli se jedná o cévní mozkovou příhodu nebo o něco jiného. Nakonec na základě magnetické rezonance lékaři přišli na to, že mám postiženou prodlouženou míchu a malý mozeček, což na CT vyšetření nebývá vidět,“ říká Lukáš. Lékaři proto hned nasadili tzv. trombolýzu neboli pročištění cév speciálním roztokem.

Celou nepříjemnou anabázi přitom prodělal při plném vědomí. Vše si tak pamatuje do nejpodrobnějších detailů. „Myslím, že ze mne museli v nemocnici mít srandu,“ vybavuje si s úsměvem Lukáš okamžiky, při kterých mu šlo o život. „Seděl jsem na židli, zvracel jsem na chodbě do kyblíčku, teď jsem do toho nemohl zvednout pravou rukou, zatímco levou rukou jsem jim signalizoval, že jsem v pořádku,“ směje se dnes.

„Prodělal jsem několik vyšetření. Například když mi zkoumali stav tepen, kdy mi pouštěli do těla speciální látky, cítil jsem vzrůstající teplo v částech těla, v hlavě nebo v oku, ale nic dramatického to nebylo. Normálně jsem si povídal s doktorkou,“ vybavuje si. „Lékaři zvažovali i operaci krční tepny,“ uvedl Lukáš. Velkou úlevou pro něho v tu chvíli bylo, když mu na vyšetření v nemocnici Na Homolce zjistili, že tepny má v pořádku a operace nebude zapotřebí.

Nejúčinnější léčbou je naděje

Po ambulantním ošetření v nemocnici na Bulovce a vyšetření v nemocnici Na Homolce nakonec skončil v péči lékařů Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) na klinice v Londýnské ulici. Tam se podle svých slov cítil nejlépe. „Někteří doktoři si neuvědomují, že jednají s člověkem a řeknou něco, co člověk nemusí unést. Například když vás začnou smiřovat s tím, že můžete skončit na vozíčku. To jsem tady třeba nezažil,“ vysvětluje. „Nejdůležitější je totiž nevzdávat se, myslet na to, že to bude lepší a lepší.“

Lukáše Baťhu potkala ve 40 letech cévní mozková příhoda. Přesto se jí nenechal porazit a lidem s podobným osudem by poradil, aby se i v těch nejnepříznivějších chvílích nepoddávali beznaději.
Lukáše Baťhu potkala ve 40 letech cévní mozková příhoda. Přesto se jí nenechal porazit a lidem s podobným osudem by poradil, aby se i v těch nejnepříznivějších chvílích nepoddávali beznaději.
Autor: David Zima

I když v nemocnici ležel s prakticky celou ochrnutou pravou částí těla, postupem času se jeho stav zlepšoval. Nejprve se musel učit znovu chodit, začal s čtyřbodovou holi za pomoci terapeutky, posléze už to dokázal s klasickou. Protože je ale Lukáš bojovník, který rád vyhledává výzvy, se skromnou radostí v hlase dnes říká, „zanedlouho jsem bez opory zvládl kulhavou chůzí ujít i kilometry.“ Největší radost mu udělalo, když byl schopen dojít si v nemocnici sám na záchod.

Vše špatné je pro něco dobré

„Říká se, že po měsíci od mrtvice lidé upadají do depresí. Mě to spíše nakoplo,“ myslí si Lukáš. „Dnes, necelý rok od příhody, se snažím radovat z maličkostí. Snažím se dělat věci, které mám rád, a těm, které mi dobře nedělají, se snažím vyhýbat.“ Nyní žije Lukáš opět plnohodnotný život. Že prodělal mozkovou příhodu, která nezřídka končí smrtí, a zrovna tak často končívá trvalými následky, na něm vůbec není znát.

„Jazyk dodnes trochu hůře ovládám,“ uznává. Jinak se ale vrátil k celoživotní vášní: sportu a posilování. „Rád bych se dostal do nejlepší životní kondice, v jaké jsem byl. Bohužel to asi bude nějakou dobu trvat, ale já mám času,“ mává nad tím rukou s tím, že je rád, že nedopadl hůře. Ostatním sportovním nadšencům by poradil, aby více naslouchali svému tělu, byli opatrní a nic nepřeháněli, protože ve vteřině nepozornosti nebo přehánění se může stát prakticky cokoliv. „Byla to blbá náhoda. Ale takové se stávají. Jde se dál,“ říká odhodlaně.

Nemocnice (plná) příběhů

Lukášova životní zkušenost je jednou z více než tří desítek, na které se snaží VFN upozornit projektem „Nemocnice příběhů“. Ten se prostřednictvím výpovědí pacientů, doktorů i sester snaží přiblížit veřejnosti formou výstavy nejen zásluhy špičkových lékařů VFN, ale především obeznámit veřejnost s potenciálními nemocemi a neduhy, které je mohou potkat, respektive i s východisky v případné léčbě.

„Ročně ve VFN leží 60 000 pacientů,“ uvedl při příležitosti zahájení výstavy duchovní otec projektu Michal Schneider. „Mojí prvotní myšlenkou proto bylo, abychom dodali odvahu těm, které určité lékařské zákroky čekají, mají těžce nemocného mezi blízkými nebo sami bojují s nepřízní osudu. Příběhy patřící ke stálé výstavě si můžete sami přečíst na panelech, které jsou rozprostřeny po stěnách různých pracovišť VFN.

Fotogalerie
10 fotografií