Energický. Houževnatý. Průbojný. Přesto vesměs celý život strávil Matyáš ve stínu svého staršího bratra Rudolfa. Narodil se jako čtvrtý syn císaři Maxmiliánovi II. 24. února 1557 ve Vídni. Čas od času se svou rodinou zavítal do Prahy. Památná je zejména jeho návštěva v mládí při příležitosti schválení Rudolfa za budoucího českého krále. Návštěva Prahy v něm však mnoho libých dojmů nezanechala.

Deprimující návštěva Prahy

„Na nějaké rozsáhlejší úpravy obytných prostorů pro panovníka (tehdy stále ještě Maxmiliána II. - pozn. redakce) a jeho rodinu nezbýval čas,“ vysvětluje v knize Rudolf II. a jeho doba historik Josef Janáček. „Maxmilián, císařovna Marie i jejich čtyři synové, Rudolf, Arnošt, Matyáš a Maxmilián, museli vzít zavděk studenými a nepříhodnými místnostmi, v nichž nebylo dost místa ani pro potřebný počet osobních služebníků.“ Nálady císařského páru a jejich potomků historik popisuje jako „deprimující.“

Ani současníci, ani s odstupem času historikové nemluvili o Matyášovi s nějakým uznáním a k shovívavému přehlížení jeho nedostatků a chyb neměli vlastně žádné důvody,“ píše Janáček s tím, že tehdy sedmnáctiletý mladíček, který v Praze oslavil svou plnoletost, byl vlivem okolností „odsouzen k roli věčného outsidera.“

Pozvolnou cestou vzhůru

Ale i „outsider“ si přál užít svých 15 minut slávy. Tajně  a navzdor rozhodnutí vlastní rodiny se postavil proti svému strýci Juanu d'Austria při volbě na guvernéra Nizozemí. Matyáš se pro svůj „prohřešek“ musel pakovat do Lince, kde dlouhá léta žil v Rudolfově nemilosti. Přesto se na výsluní píď po pídi vypracoval. Napomohly mu v tom vlastní intriky, ale i těžké deprese a stihomam Rudolfa, který mezitím z Prahy učinil své sídelní město. Jeho četné umělecké sbírky byly pýchou nejen Hradu, ale celého království.

Za Rudolfa II. Praha vzkvétala.
Za Rudolfa II. Praha vzkvétala.
Autor: Foto Blesk – David Malík

Když vzal Rudolf Matyáše na milost, učinil jej místodržícím v Rakousku, zakrátko poté i Uher. Jenomže Matyášovi to nestačilo, cítil se na větší „sousto“. A jelikož Rudolf se potýkal s duševními, ale i fyzickými problémy, využil je jako záminku pro svůj vzestup. V roce 1606 se všichni důležití členové rodu, vyjma Rudolfa, sešli s Matyášem. „Arciknížata uznala Matyáše jako nejstaršího mužského člena vídeňské větve za skutečnou hlavu rodiny, vyslovila se pro jeho nástupnictví po Rudolfově smrti,“ líčí Janáček.

Králem všemu navzdory 

Tak se Matyáš k nevoli apatického Rudolfa nakonec dočkal svých triumfů. V roce 1608, ještě za Rudolfova života se nechal korunovat uherským králem, stal se rakouským arcivévodou a poslední, co na něho čekalo, byl i císařský český trůn. Češi byli k Rudolfovi dlouho loajální, vážili si, že z Prahy učinil opět evropsky významnou metropoli. Ale i české šlechtě se Rudolf nakonec zprotivil, a uznala Matyáše za českého krále. Jak se později ukázalo, nejednalo se o nejlepší rozhodnutí ani z hlediska Čech, ani z pohledu Prahy.

Praha v úpadku

Matyáš přebíral pražský císařský dvůr v dobrém stavu. Zprvu se snažil navázat na Rudolfovu práci k zušlechtění Hradu. „Za jeho vlády byla dokončena dostavba severního křídla ve druhém hradebním nádvoří a doplněna monumentální branou z roku 1614, která je první památkou barokní architektury na Hradě,“ uvádí v knize Stručné dějiny Prahy Josef Janáček. Dodnes nese jméno Matyášova brána. Za zmínku stojí i výstavba kostela sv. Karla Boromejského na Malé Straně či rekonstrukce malostranské radnice – nynější Malostranské besedy – do dnešní podoby.

Matyášova brána nese pojmenování po králi, který Čechám vládl v letech 1611-1619. (ilustrační foto)
Matyášova brána nese pojmenování po králi, který Čechám vládl v letech 1611-1619. (ilustrační foto)
Autor: Jiří Hadač

Jenomže více během svého osmiletého vládnutí nestačil, nebo spíše nechtěl udělat. „Na podzim roku 1617 přenesl Matyáš s konečnou platností rezidenci do Vídně. S císařským dvorem odešly z Prahy cizí legace a centrální úřady, za nimi následovali bankéři, obchodní a političtí agenti a mnoho dalších osob,“ uvádí Janáček. Praha od té chvíle až do roku 1918 přestala být sídelním městem hlavy státu.

Byl to zároveň také Matyáš, který vztáhl ruku na četné umělecké skvosty nastřádané Rudolfem za léta panování. Matyáš umělecká díla a klenoty „pojímal jako zděděný soukromý majetek a rozhodl, že se mají rozdělit“, vysvětluje Janáček. Třetinu si ponechal, zbylé dvě třetiny přerozdělil mezi své mladší bratry, kteří s nimi naložili po svém.

Tak došlo k tomu, že obrazy mistrů, jako byli Leonardo da Vinci, Hieronymus Bosch, Lucas Cranach nebo Raffael, a kterých Rudolf nastřádal přes 3 000, skončily místo v Praze například ve Vídni, v Bruselu, dokonce i v Londýně. Většinu z těch, které zůstaly, uzmuli Švédové při okupaci Prahy v roce 1648. „Kolik obrazů bylo z Prahy skutečně po Rudolfově smrti odvezeno a kolik jich na Pražském hradě zůstalo, dodnes nevíme,“ uvádí Janáček.

Kdo s čím zachází…

Jak už to v životě bývá, nakonec i Matyášovi se vymstila politika, kterou razil proti svému staršímu bratrovi. Na stará kolena se ve věku 54 let oženil s Annou Tyrolskou, které bylo 26 let. Nikdo se tehdy příliš nepozastavoval nad tím, že šlo o svazek bratrance a sestřenice. Ostatně i jeho rodiče byli ve stejném příbuzenském vztahu. Manželství i tak zůstalo bezdětné.

Ostatní členové rodu z toho důvodu začali řešit otázku Matyášova nástupnictví, úplně stejně, jako to on udělal Rudolfu II. Určen byl Ferdinand II., Matyášův bratranec, který si velmi rychle začal prosazovat svou. Matyáš dožil spíše v ústraní ve Vídni svá poslední léta, zatímco faktickou moc coby vladař střádal právě Ferdinand. Zemřel 20. března 1619 ve Vídni, zatímco Čechy a Evropa i jeho přičiněním, stály na sklonku Třicetileté války.
Fotogalerie
14 fotografií