„Jako malá jsem to neměla jednoduché, jelikož moje mamka emigrovala do zahraničí, a to za komunismu byl velký průšvih,“ vypráví pro Blesk.cz svůj příběh nyní úspěšná scenáristka Helena Váňová (52).
Už v útlém věku tak poznala stinnou stránku politické situace, se kterou se jako holčička musela vyrovnat. Její dětství tak bylo ve znamení kontrol, rozlepených dopisů a těžkých rozhodnutí.
V 15 letech musela dokonce řešit otázku, kterou by nechtěl slyšet nikdo z nás. „Dali mi na výběr, jestli půjdu za maminkou do Švýcarska, nebo zůstanu v Česku, ale už mě za ní nikdy nepustí,“ vzpomíná Váňová.
Jako holčička musela být nějak politicky činná
Rozhodla se nakonec zůstat doma v Nové Peci. Do Prahy se přestěhovala až později kvůli práci. Při všech podobných útrapách jí pomáhaly jen knihy. „Pro mě by byl největší trest zakázat mi číst. Chodila jsem na dlouhé hodiny do lesů a četla různé příběhy,“ říká.
To jí pomáhalo v tom, aby se naučila snít. O své matce, až se s ní shledá, o životě, který nemůže mít, a o lidech, které by mohla milovat.
„Díky knihám se mi rozvíjela fantazie a kvůli mamince jsem musela být nějak politicky činná, i když mi bylo třeba osm let. Takže jsem soutěžila v mnoha věcech, například v recitování nebo psaní. Táta s babičkou byli hodně rádi, jelikož to pro ně byla taková pojistka, kdyby přišla policie nebo další kontrola,“ pokračuje.
Děti jsou nejlepší posluchači a diváci
Po těžkém dětství se Heleně na střední škole narodil syn a následně i dcera. „Děti jsou nejlepšími posluchači a diváky, takže všechny své tvůrčí schopnosti jsem věnovala jim. Chtějí vyprávět a je jim kolikrát jedno co. A právě to mě inspirovalo k sepsání knihy pro děti Pohádkový pokojíček,“ vyprávuje.
„Tato knížka je odrazem mimo jiné dětství mých dětí. Jsem ráda, že konečně vyšla. Je to hlavně o tom, co děti obklopuje - zvířata, věci v pokoji a tak dále. Při výchově dětí s manželem jsme hlavně mysleli na to, aby se děti nejen bavily, ale i učily. Ovšem takovou tou podprahovou formou,“ vysvětluje Helena původ knihy.
Hlavní je vnímat okolí
„Děti dnes moc nevnímají krásno. Sedí často u novodobých technických vymožeností a nevnímají detaily. V mé knize jsou věci, které by měly v dětech probudit fantazii. Je psaná formou minipovídek, nejtěžší pro mě na tom byla asi jména. Vím, že jsou děti rády, když se v příběhu najdou,“ myslí si Helena.
Děti by si ale podle ní měly do života odnést i ponaučení. „Nevěřím tomu, že lidé jsou ze své podstaty zlí, ale mají kolikrát trápení nebo problémy, a proto se nějak chovají. S manželem bych byla ráda, aby děti pochopily, jakým způsobem někdy dospělí jednají a co za tím je. Aby nikoho neodsoudily a neměly předsudky,“ zakončuje své vyprávění Helena Váňová.
