Lidé mířící z mimopražských obcí Podolí a Braník do města měli jen dvě možnosti. První byl přívoz vedoucí z Braníku do osady Podskalí pod Vyšehradským vrchem, druhou, hlavně pro převoz zboží, byla příkrá cesta přes Vyšehrad. Proto se první myšlenky na spojnici s Podolím objevily už v roce 1869. Kromě tunelu se zvažovalo i vybudování cesty po náspu okolo masivu, to se ale nakonec zavrhlo a začalo se připravovat vyhloubení tunelu.
Načas se stala překážkou otázka, zda skála vydrží stavební zásahy. To musel rozseknout až odborný posudek. „Organismus vyšehradské skály dobře snese zasáhnutí do jejího nitra, zvláště když provedeno bude s náležitou opatrností,“ napsal v roce 1902 geolog Alfred Slavík, a dal tak stavbě zelenou. Ta započala záhy, místním ale dlouhé dny i noci nedala spát.
Kámen bylo totiž potřeba odstřelovat dynamitem. Spotřebováno bylo až 4 000 patron! Odpor památkářů nakonec zlomilo vybudování portálů připomínajících romantická středověká cimbuří. Nejstarší tunel českých zemí, dlouhý 32 metrů a široký devět metrů, byl otevřen bez větších okázalostí 11. prosince 1904.
Zprovoznění tunelu ocenili především majitelé Společenského pivovaru pražských sládků v Braníku. Ti při otevření v roce 1900 vybudovali vlastní přístaviště pro přepravu piva po řece, silnice byla ale přece jen pohodlnější i rychlejší.
Druhý tunel a pěší lávka
V roce 1910 byly v tunelu vybudovány obousměrně koleje pro tramvaje a šířka přestávala provozu stačit. „Zvlášť v neděli, kdy chodí spousty lidí do Podolí, Braníka za slunečních dní se koupat, je průchod velmi úzký,“ psala v roce 1929 Národní politika. Inženýři Škodových závodů tehdy přišli s návrhem druhého tunelu vedle původního, každý by vedl dopravu v jednom směru. A pěší? Ti by byli z tunelů vyhnáni úplně, měla jim sloužit lávka, která by vznikla okolo skály. Plány přeťala druhá světová válka a po ní byly zamítnuty.
Chodník ve Vyšehradském tunelu. Jan Dařílek
