18°C
Chuchelský hotel s honosným názvem Lázně měl v roce 1920 své nejlepší roky za sebou. Ubytovávali se zde především ti nejchudší, kteří si nemohli dovolit platit nájem bytu. Právě zde se ubytoval i osmnáctiletý Alois Libovický s třináctiletou mladší sestrou Gabrielou.
Sourozenci neměli žádné peníze. „Postupně rozprodali šaty, pak se neuměle pokoušeli vyřezávat z lepenky dětské hračky a ty v Praze prodávat,“ popisuje autor Hrubý finanční situaci sourozenců. Často si tak nemohli dovolit nic k jídlu a jedli například zbytky cukrové řepy nebo její listy, které našli na poli po sklizni. Gabrielin dětský žaludek ale takovou stravu nedokázal strávit a často tak plakala hlady.
Drobné krádeže, pomáhající okolí a jedna šokující zpráva
Alois občas kradl v sousedství a ubohý lup se následně pokoušel prodat v Praze. Lidé, kteří žili v okolí, o drobných krádežích věděli, ale i tak se chudým sourozencům snažili pomáhat, jelikož jim jich bylo líto. Dvojici se snažili pomáhat i obyvatelé hotelu, kteří měli sami hluboko do kapsy. Kde byli jejich rodiče? Když se sourozenců někdo zeptal na tuto otázku, tak mu odpověděli vyhýbavě a nechtěli o tom mluvit, což okolí respektovalo.
Takto sourozenci živořili do 27. října 1920, kdy si Alois ráno půjčil od sousedky pár korun na parník do Prahy. Peníze měl toho večera vrátit. „Nejspíš má ve městě nějaký obchod nebo zajištěný přivýdělek, napadlo ženu a odpočítala pár drobných,“ popisuje Hrubý ve své knize.
Po poledni hotel opustila i třináctiletá Gabriela. Večer přijede na místo policie, která ostatním nájemcům sdělila šokující zprávu: osmnáctiletý Alois a třináctiletá Gabriela nejsou sourozenci, ale milenci!
Vražda sedmdesátileté trafikantky
Alois dorazil v poledne do Prahy a vydal se do Ječné ulice, konkrétně k domu s číslem 1635/35. V přízemí provozovala trafiku sedmdesátiletá vdova Anna Kleisnerová. Alois ji znal ze svých výprav, během kterých se pokoušel sehnat pár korun na jídlo. „Věděl, že stará žena zkraje odpoledne zavírá vnější dřevěné dveře, aby si uvnitř krámu odpočinula. Přesto na zaklepání otevře a zákazníka pustí dál,“ líčí autor. Hned po Aloisovi ale vstoupila to krámku další zákaznice, a tak se raději vytratil. Poté, co ona zákaznice odešla z trafiky, se Alois vrátil a starou prodavačku napadl.
„Starou paní omráčil rukovětí nože, s nímž ještě nedávno vyřezával z lepenky primitivní dětské hračky. Pak bodl Annu Kleisnerovou do spánku. Když žena klesla k zemi, začal ji škrtit,“ popisuje autor hrůzný čin. Když se o několik okamžiků později znovu pohla, tak ji začal škrtit znovu.
V trafice ale našel jen šedesát korun. Úprk z místa činu mu překazil syn trafikantky, který přišel starou maminku navštívit. Chvíli poté, co Alois Libovický spáchal chladnokrevný čin, přišel k trafice Karel Kleisner, úředník okresního finančního ředitelství.
Přirozeně ho překvapilo, když na zaklepání odpověděl zevnitř trafiky mužský hlas, který mu řekl, aby šel okolo. Kleisner moc dobře věděl, že obchůdek žádný zadní vchod nemá. Zaklepal tedy znovu. „Uběhlo několik vteřin, pak se ozvalo dupání, hřmot, dveře se náhle rozrazily, takže překvapený úředník poodskočil a z krámu se vyřítil mladý, docela malý člověk v černých kalhotách a vojenském kabátě,“ líčí autor Hrubá Aloisův pokus o úprk. Kleisner začal volat o pomoc. Jeho volání vyslyšel strážník, který kráčel okolo a Aloise Libovického zadržel. Svou maminku našel Karel Kleisner uvnitř v obchodu, jak leží na zemi v tratolišti krve. Paní Kleisnerovou nezachránili ani ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí, kde způsobeným zraněním podlehla.
Příběh „sourozenců“
Celé to začalo před několika měsíci, když Alois Libovický, který pracoval v Bratislavě jako pomocný zámečník v nádražních dílnách, začal bydlet v podnájmu v rodině dělníka Brauna. Po několika měsících si rodiče všimli, že se osmnáctiletý český mladík sblížil s jejich sotva třináctiletou dcerou Gabrielou více, než by bylo obvyklé například mezi sourozenci.
Na začátku srpna 1920 se rozhodli vyhodit Aloise z bytu. S čím ale nepočítali, bylo to, že jejich dcera s ním uteče. Od té doby o své dcerce několik týdnů neslyšeli.
Podivná dvojice navštívila několik měst, kde hledali štěstí, a nakonec skončili v Praze. Ani zde se jim ale nedařilo, a tak se rozhodli pro návrat na Slovensko, kde plánovali hledat příležitostnou práci na venkově. Chyběli jim ale peníze na vlak do Bratislavy, a tak se Alois rozhodl spáchat loupežnou vraždu. S Gabrielou se měli po chladnokrevném činu sejít na smíchovském nádraží, kam si pro ni ale místo Aloise přišla policie.
Desetileté vězení
Soud s Aloisem Libovickým proběhl na začátku dubna 1921. Dobový tisk Aloise popisuje jako hezkého hocha, který během celého přelíčení působil apaticky. Ve tváři se mu měla ukazovat jistá měkkost, která prozrazovala chlapcovu „slabou vůli a nerovnoměrný rozvoj duševních schopností,“ cituje autor Hrubý Lidové noviny, které o případu psali.
„Hlavní svědkyně, půvabná dívenka Gabriela z Bratislavy, vypovídá slovensky za drobného pláče. Její výpovědi působí nevýslovně tklivě svou dětskou naivitou,“ cituje Hrubý dobový tisk. Během toho, co soud rozhodoval o osudu jejích milence, si Gabriela měla hrát s dítětem jiné svědkyně, které sedělo vedle ní.
Alois Libovický byl odsouzen na deset let do vězení „za únos, násilné smilstvo a loupežnou vraždu,“ vypočítává autor Hrubý trestné činy, které osmnáctiletý mladík spáchal. Vyšší trest už dostat nemohl, jelikož byl (podle tehdejšího práva) v době spáchání trestného činu nezletilý.
