23°C
18. století bylo v rámci pražských dějin hektické. Praha pozvolna ztrácela svůj monopol coby prominentní město říše, kde sídlili císaři. Ne nadarmo se pobělohorské době díky Aloisi Jiráskovi přezdívá jako doba temna. Do jisté míry lze tuto dějinnou kapitolu označit i jako ústup ze slávy. Do toho hlavní město Českého království sužovaly války a obléhání.
„Roku 1771 měla Praha 80 000 obyvatel (Staré Město 24 478, Nové Město 29 865, Malá Strana 13 807, Hradčany 4 069, židovská osada 8 532),“ píše historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy. „Srovnání s evropskými velkoměsty Praha po populační stránce nesnesla,“ píše dále, „avšak růst populace odpovídal v podstatě i určitému hospodářskému oživení a nebyl nahodilý.“
Nejstarší porodnice v Praze
Vbrzku mělo být lépe. O zdravotní trable a neduhy obyvatelstva se už kromě špitálů staraly i nejstarší pražské nemocnice – Na Františku a nemocnice alžbětinek Na Slupi. Hůře na tom byla péče o ty nejmladší občánky, kterých se ale nerodilo mnoho. Respektive „v letech 1790–1814 zde byl o více než dvě pětiny vyšší počet zemřelých než narozených,“ uvádí historikové Petr Svobodný s Ludmilou Hlaváčkovou v publikaci Pražské špitály a nemocnice. Svůj podíl na tom nepochybně nenesla menší chuť k milostným radovánkám a dobrodružstvím, nýbrž špinavé nehygienické poměry a neodbornost pečovatelek, porodních bab.
Sotva se stal císařem osvícený panovník Josef II., otázkou zdravotnictví a sociální péče se začal intenzivně zaobírat. Nakonec „stanovil jednotné zásady pro vybudování centrálních zdravotních ústavů v rakouské monarchii. Všeobecné nemocnice měly zajišťovat péči o chudé a osaměle žijící nemocné, podobným osudem stižené rodičky a děti měly nalézt útočiště v porodnicích, nalezincích a sirotčincích, o práce neschopné, opuštěné a chronickými nemocemi stižené osoby se měly starat chorobince, o duševně nemocné ústavy pro choromyslné,“ uvádí Petr Svobodný s Ludmilou Hlaváčkovou.
Pro potřeby plánované porodnice se tak využila „nadační budova pro duchovní u kostela sv. Apolináře čp. 447 stojící na místě nazývaném výstižně Na Větrově,“ uvádí historikové. Dům, který byl pro účely porodnice přestaven, stával prakticky naproti nynější Zemské porodnice. Jeho fungování bylo od počátků komplikovaný.
Dva vchody a nedostatek vody
Provoz první pražské porodnice byl zahájen v létě roku 1789, přičemž disponovala kapacitou 50 lůžek pro ženy a 100 postýlek pro děti. V srpnu téhož roku „do ní byly převedeny – za úsvitu, aby se předešlo veřejnému rozruchu – těhotné, šestinedělky a kojenci z vlašského ústavu. Drtivá většina matek, které zde přiváděly na svět své potomky, byla neprovdána,“ uvádí Svobodný s Hlaváčkovou.
Také z toho důvodu měla porodnice dva vchody. Jeden oficiální, ten druhý tajný, kam docházely buď neprovdané, nevěstky či naopak ženy z movitějších kruhů, jimž by mateřství přivodilo skandál. „Zde se také většinou odkládala nechtěná děťátka – nalezenci,“ píší historikové. Těch v prvních letech fungování nové porodnice nebylo věru málo. Zároveň nebylo dlouhá léta výjimkou, že ženy raději rodily doma. Největším problémem v rámci zajištění ideálního chodu porodnice spočíval v hygieně.
Kdo se v Praze jen trochu vyzná, ví, že Zemská porodnice je situovaná na vrchu svahu. Nejstarší porodnice, její předchůdkyně, byla jen o kousek níže. K Vltavě je to pak minimálně půl druhého kilometru vzdušnou čarou. „Obtížné bylo zásobování vodou. Musela se denně dovážet v období sucha a v zimě až z Vltavy. Zvláště při náledí, kdy koňské potahy často nemohly zdolat z ulice Na Slupi příkrý kopec k bráně porodnice.”
Porodní bába, pomocnice a doktor
I tak byla porodnice na svou dobu poměrně sofistikovaně zařízená. Aby se nesetkávaly movité ženy s chudinou, byla rozdělena na několik oddělení. To nejkomfortnější měly rodičky, které si za služby porodní báby mohly připlatit.
„Rodičky, které se vykázaly osvědčením o chudobě (vystavovali je kněží domovských farních žadatelek), zde byly ošetřovány zadarmo.“ Péči jim zpočátku věnoval nevelký personál. Spočíval v jediné porodní bábě. „K ruce měla jednu pomocnici, vedle ní zde pracovaly tři opatrovnice a služka. K těžkým porodům byl volán po otevření všeobecné nemocnice její vrchní chirurg,“ uvádí historikové. Ten to ostatně z Všeobecné fakultní nemocnice, jež vznikla 1786, neměl do porodnice u Apolináře daleko.
Narozeniny Už budu! pdc, ub, Jedlička
Nejkrásnější ze všech
Trvalo téměř 100 let, než u Apolináře vznikla porodnice nová – ta, jíž známe dnes. Ta původní, jíž jsme ve článku vzpomněli „brzy nestačila přílivu rodiček a dětí“ z celé Prahy. Nemluvě o zmíněných zhoršených hygienických poměrech, „které měly za následek hrozivou úmrtnost matek a dětí. Horečka omladnic kosila 40–50 žen ze sta, novorozeňat umíralo 60 i více ze sta,“ vychází historikové z dobových záznamů, přičemž si neodpustí podotknout, že „skutečnost byla patrně ještě horší.“
V roce 1875 proto byla postavena nová porodnice, která svým novogotickým vzezřením budí údiv dodnes. Navrhl ji známý architekt a mecenáš Josef Hlávka, který Praze postavil „jedinečný ústav v celozemském měřítku, jednu z nejlepších účelových staveb svého druhu.“
