22°C
„Bylo to šílené,“ sdělila Katarina, která se svými blízkými přiletěla repatriačním letem v nočních středečních hodinách. „Kdo to nezažil, nikdy to nepochopí. V 6:30 nás vzbudila siréna a první, co jsme věděli, bylo to, že musíme utíkat do bunkru,“ uvedla s tím, že v žádném případě neměla pochyby o tom, že by se snad jednalo jen o cvičení.
„Spíše nikdo nevěděl, co se doopravdy děje. Každého napadaly ty nejčernější představy.“ Velikým štěstím pro ni bylo, že v domě její sestry, která bydlí poblíž Tel Avivu, se bunkr nachází. Izraelci jsou ohledně svých nepřátel obezřetní. „Dopředu mi povídala, že by taková situace mohla nastat,“ sdělila rozpačitě. „Bylo to hodně nepříjemné, ale i tak to nikdo nečekal.“
Bezpečnostní analytik o selhání tajných služeb v Izraeli. Může se teror rozšířit? Pavlína Horáková
Zkázonosné rakety
Jediným vodítkem k tomu, co se doopravdy děje, podle ní byla televize a sdělovací prostředky. „Koukali jsme, co se děje. Odhalovaly se nám tím věci, jako že na Izrael zaútočili teroristé, a věděli jsme, že nemáme vycházet z domu, ale zůstat někde v bezpečí, v bunkrech. A když jsme se to dozvěděli, bylo to už jen o čekání, která raketa zamíří zrovna k nám.“
„Viděli jsme, kam dopadají rakety. Hořelo vedle nás, viděli jsme, jak a kam ty střely dopadají. Nebyla to legrace,“ vylíčila Katarina. „Možná nejhorší na všem bylo, že nikdo nevěděl, jestli ti teroristi nejsou ve městě a nedělají nějaká zvěrstva. Raději jsme se prostě uzamkli a čekali.“
Cesta domů
Z nepříjemných osidel Katarinu vysvobodilo až letadlo, které bylo určeno právě pro Čechy, kteří z Izraele mířili domů. „Místní nám příliš nepomohli,“ sdělila s tím, že měli sami vlastní těžkosti.
„A s návratem domů to také nebylo jednoduché,“ vypráví s tím, že se do Izraele vypavila na oslavu narozenin svého synovce. „Zdálo se to jako nemožný úkol. Všechny aerolinky byly plné, některé lety se odsouvaly, jiné se zase rušily,“ lomí rukama. Proto nakonec kontaktovala ambasádu. „Tam nám bylo řečeno, že máme počítat s tím, že nás dopraví zpět domů.“
