Když se za parného léta vydávají Pražané k vodě, volí nejčastěji některé z pražských koupališť s bazénem s chlorovanou vodou nebo biotopy. Dříve tomu bylo přesně naopak. Obyvatelé vyráželi v obrovských počtech k Vltavě. Na obou březích vyrostlo během 19. století mnoho říčních plováren. Obyvatelé neměli strach, že by něco chytili. V minulosti byla voda v řece daleko čistší a také teplejší. Před 200 lety byly na obou březích davy rekreantů.
Plovárna Na Františku
Jak uvádí autorka Marie Valentová z Centra architektury a městského plánování (CAMP) v článku na webu praha.camp, původně bylo osvěžení ve Vltavě rezervováno pouze vojákům a jejich rodinám. V roce 1809 ji Na Františku založil Ernst von Pfuel, který v Praze sloužil jako setník u jednoho z pěších pluků. Praha díky ní předběhla nejen Vídeň, ale i celou Evropu. Šlo o první plovárnu ve střední Evropě.
Plovárnu tvořila jednoduchá vorová konstrukce. Nic složitého, ale právě proto bývala konstrukce při povodních téměř vždy poškozena, v důsledku toho byl omezován její provoz. Později se přemístila pod Letnou a běžným občanům otevřela své brány roku 1817.
Občanská plovárna pod Letnou
Díky původní vojenské plovárně začal růst zájem o koupání ve Vltavě. „Z nespokojeného lidu kvůli omezení kapacity spojeným s plovárnou pod Letnou, se vytvořil výbor, který žádal magistrát o zřízení nové plovárny,“ uvádí na svých stránkách Národní památkový ústav. Stavba byla povolena v roce 1840. Po dokončení byla převážně dřevěná. Pro zpevnění břehu zde byly vysázeny stromy. Plovárna stála pod svahem Letné.
V roce 1876 došlo k rozšíření a částečné přestavbě. Plovárna Pražany lákala na restauraci nebo klubovnu. Po vzniku Rudolfovy lávky na místě dnešního Mánesova mostu se místo zpřístupnilo i obyvatelům opačného břehu. Mohli tu využívat tři bazény oddělené podle pohlaví, malé bazénky pro děti a pozemky na louce.
Slovanka u Žofína
Třetí nejstarší plovárna (1899) na Vltavě, v samotném centru města, stála kousek proti proudu řeky na Slovanském ostrově u Žofína. „Slovanka“ byla ve své době největší říční plovoucí plovárnou ve střední Evropě. Vešlo se sem až 1200 lidí a molo lemovalo téměř polovinu ostrova. Plovárny byly na Vltavě také pod Vyšehradem – Vyšehradské říční lázně (1894), Mejzlíkova plovárna (1922) a v Podolí.
Podolské lázně
Pozdější starosta Prahy a první starosta českého Sokola Jan Podplipný nechal vybudovat Vyšehradské říční lázně. Na rozdíl od plováren dále po proudu místo nenabízelo žádné prostory na břehu. Zato tu byla Vltava daleko čistší, dřív totiž ještě neexistovala kanalizace a veškerý odpad putoval právě do řeky.
Areál disponoval třemi bazény, převlékárnami, šatnami, sprchami a kbelíkovými záchody. Vešlo se sem až 800 hostů. Od okolního města je ale odděloval plot z prken, aby polonazí plavci nepohoršovali ostatní obyvatele. Vedle Prvních podolských lázní fungovaly Železniční lázně, které podle dobových svědectví nabízely ještě větší komfort.
Aby se obě plovárny od sebe odlišily, byly jejich dřevěné ohrady natřeny jinými barvami, tak vznikly Žluté a Modré lázně. Žluté lázně v moderní podobě víceúčelového areálu, jsou poslední vltavskou plovárnou v Praze, která s přestávkou přežila až do současnosti.
