22°C
Noc z 20. na 21. srpna 1968 patří mezi ty nejčernější v českých dějinách. Krátce před půlnocí překročily armády států východního bloku československé hranice a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadly na území Československa. Byla to reakce sovětského vedení na takzvané pražské jaro, v rámci kterého komunistické vedení Československa nastolilo „socialismus s lidskou tváří.“ Sovětská „bratrská“ pomoc znamenala okupaci na dalších 40 let, nekonečné normalizační období ukončila až sametová revoluce v roce 1989.
Srpen 1968 neznamenal jen konec nadějí na svobodnější život, bohužel okupanti se neštítili tanky a zbraně použít na československé obyvatelstvo. Celkem si okupace do konce roku 1968 vyžádala 108 mrtvých. K tomu je nezbytné připočítat i zhruba 500 těžce raněných a další stovky lehce zraněných. Největší ztráty byly po střetu sovětských vojáků s neozbrojeným davem v okolí budovy Československého rozhlasu v Praze.
Stateční restaurátoři
Pořádnou dávku kulek dostalo i Národní muzeum, okupanti totiž netušili, že jde pouze o muzeum, naopak se domnívali, že jde o československý parlament či sídlo vlády. „Rusové stříleli na Národní muzeum, protože si mysleli, že je to významná budova, například parlament nebo sídlo vlády. Mělo na Václavském náměstí dominantní postavení a kolem něj stály barikády. Okupanti si mysleli, že má jít o obranu této budovy,“ vysvětluje historik architektury Zdeněk Lukeš.
Nejvíce to „schytalo“ průčelí muzea, opravy se dočkalo až v 70 letech minulého století. Komunistické vedení chtělo stopy po kulkách co nejlépe zamaskovat, aby připomínka vpádu vojsk Varšavské smlouvy nevyvolávala v budoucnu nepokoje. Výsledek ale rozhodně nebyl takový, jaký by si představovali.
„Restaurátoři dostali za úkol střely zakrýt, ale záměrně to udělali špatně. Velmi tím riskovali. Plomby, jimiž stopy po kulkách vyplnili, měly pak úplně jinou barvu než zbytek fasády. Některé z nich navíc po čase vypadly,“ vysvětluje architekt.
Stopy jsou vidět dodnes
Poslední rekonstrukce Národního muzea začala zhruba před deseti lety, i tehdy se debatovalo, jestli by neměly stopy po sovětských kulkách definitivně zmizet. „Někteří lidé chtěli, aby se stopy zahladily. Z důvodů estetických, ale i politických. I já sám jsem byl dotazován a řekl jsem, že by to tam mělo zůstat, jako připomínka,“ říká Lukeš.
Nakonec stopy po útoku vidět jsou, i když asi jinak než si sám historik Lukeš představoval. „Místa po kulkách byla vyříznuta a nahrazena dokonalou kamennou plombou. Na fasádě se to pak projeví jako malé čtverečky nebo pásky, že maskují otvory po kulkách, však vůbec zřejmé není. Vypadá to prostě jako vysprávka poškozeného místa, jaká se provádí běžně. Obnova stavu z roku 1968 navíc už teď možná nebude,“ uzavřel Lukeš.
Mrazivé záběry srpnu 1968 od Petera Scheinera. Peter Scheiner, Zürich
