8°C
Mezinárodní den památky obětí holocaustu připadá na 27. ledna, tedy na den, kdy Rudá armáda osvobodila v roce 1945 vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim – Březinka (Auschwitz - Birkenau). Ustanovilo ho Valné shromáždění Organizace spojených národů (OSN) 1. listopadu 2005 jako připomínku hrůzných činů nacistického Německa. Během druhé světové války zrůdný režim Adolfa Hitlera zavraždil přibližně šest milionů židů, 220 tisíc Romů a 15 tisíc homosexuálů a další miliony lidí trpěly.
Na setkání vystoupila řada řečníků, mezi nimi i předseda Senátu Miloš Vytrčil (ODS). „Po osvobození koncentračního tábora Osvětim byla zcela obnažena brutalita, se kterou bylo se židy a dalšími „nepohodlnými“ během druhé světové války zacházeno. Tato zvěrstva si musíme neustále připomínat, protože lidská paměť má tendenci na ošklivé věci zapomenout a to je velmi nebezpečné. Je nutné si historii připomínat i z toho důvodu, že jen kousek od nás na Ukrajině jsou denně vražděni nevinní civilisté, kousek od nás Putinv režim hýří antisemitskými výroky i proti nejvyšším politickým představitelům,“ upozornil při svém projevu Vystrčil.
Vzpomínky na Osvětim
Kromě politické reprezentace se Vzpomínkového setkání zúčastnila i řada těch, kteří hrůzy koncentračního tábora přežili. Mezi nimi byla i třiadevadesátiletá Dita Krausová, která vzpomínala, že sice vyrostla v židovské rodině, ale že je židovka vůbec nevěděla. Její rodiče nebyli praktikující židé a nechodili ani do synagogy. „Dozvěděla jsem se to až od spolužáka v druhé třídě,“ vzpomíná.
„Do Osvětimi mě deportovali s celou mojí rodinou, když mi bylo 13 let. Já jako jediná jsem přežila a po třech letech jsem se vrátila sama do Prahy v červnu 1945. Nikoho jsem neměla a chybělo mi i vzdělání, protože od mých deseti let mi bylo zakázáno chodit do školy,“ vzpomíná na děsivé dětství Dita Krausová, která je jedním z nejmladších československých dětí, které přežily válku.
Po té, co se seznámila se svým manželem Otou Krausem a v roce 1947 se za něj provdala, rozhodli se, že společně emigrují do Izraele, což se i stalo v květnu 1949. „Prvních několik let jsme žili v kibucu s naším prvním synem. Po čase se nám narodila druhá dcera. Pak jsme se přestěhovali do dětské vesnice Hadasim, která poskytovala domov válečným sirotkům. Zde jsme oba s manželem pracovali jako učitelé,“ vypráví Krausová, která i ve svém věku srší elánem a pozitivní náladou.
„Chodím často do škol a vypravuji studentům o ´svém´ holokaustu. Pozorně naslouchají a nakonec se mě často ptají: Co byste si přála, abychom se od vás naučili? Jaké je vaše poselství? A já je prosím: Až budete mít děti, vychovávejte je proti nenávisti. Neříkejte jim, že si nesmějí hrát s chlapečkem, protože je černý, nebo s holčičkou, protože má šikmé oči. Nenávist je zlá, přináší jen neštěstí a války," uzavřela svůj proslov žena, která přežila jeden z nejzrůdnějších koncentračních táborů.
Holocaust: Nejtemnější kapitola druhé světové války Videohub
