Praha 3 má kromě jiných nemovitostí v majetku i několik velkometrážních bytů, které ale byly řadu let prázdné a chátraly. Radnice v minulých letech jejich opravu odkládala, což nakonec vedlo k tomu, že investice byla daleko vyšší a ještě po mnoho let neplynuly městské části žádné finance z nájmu. Jeden z bytů, který je na Havlíčkově náměstí, byl dokonce prázdný posledních deset let.

Praha 3 se proto rozhodla zažádat o dotaci na rekonstrukci a byty opravit. „Tři byty pro potřeby dětského domova Charlotty Masarykové byly rekonstruovány z dotace z Fondu rozvoje dostupného bydlení magistrátu hl. m. Prahy v celkové výši 5,6 milionu korun. Tyto prostředky pokryly 100 % nákladů na rekonstrukci těchto bytů. Zbylé dva byty rekonstruovala MČ Praha 3 ze svých rozpočtových prostředků,“ řekl pro Blesk místostarosta Prahy 3 Ondřej Rut (Zelení), který má ve své gesci sociální a bytovou politiku.

Zbylé byty dva pak Praha 3 pronajala Dětskému Centru Paprsek a jeden byt organizaci Ruka pro život. Všechny zmíněné organizace platí standardní výši podporovaného nájemného, tedy 145 korun za metr čtvereční.

Útočiště tady nachází děti, o které se jejich rodiče přestali starat. Většinou je v tom alkohol, drogy, domácí násilí nebo sexuální zneužívání. Dětské osudy, které si člověk vůbec nepřeje poznat. Ve dvou bytech 4+1 tu může žít 10 dětí, o které se stará ve dne v noci 8 tet. Třetí byt tu slouží jako krizový pro rodiny s dětmi, které se ocitly bez střechy nad hlavou,“ vysvětluje Rut.

Lepší byt než ústav

Podle místostarosty byty městská část pronajala zmíněným organizacím i z důvodu deinstitucionalizace péče – vytvoření podmínek pro péči a život klientů v přirozeném prostředí mimo velké ústavy, často vytržené z původního prostředí. Zjednodušeně řečeno, v těchto bytech, které fungují jako dětské domovy, je k dětem přistupováno více s ohledem na jejich individuální potřeby a také mají větší šanci zažít „obyčejný život“ jako ostatní děti.

Největší odlišnosti jsou v detailech. „V dětském domově je centrální kuchyň, kde se děti nemohou spolupodílet na přípravě jídla, a tím pádem nemají zažité běžné domácí práce jako jejich vrstevníci, kteří běžně rodičům pomáhají. To „naše“ děti zažijí až v bytě, kde vychovatelé vaří a s dětmi chodí nakupovat, připravují s nimi jídlo, s dětmi také stolují,“ říká Radka Soukupová ředitelka dětského domova Charlotty Masarykové.

V komunitních bytech mají děti i víc prostoru na osobní věci. Zatímco v dětském domově se oblečení nebo boty sdílí a děti mají jen malý kufřík na osobní věci, v komunitních bytech má každé dítě svůj prostor. „V komunitním bytě mají děti najednou své šuplíky a skříňky, ve kterých jsou jen jejich věci. A podle věku si zodpovídají i za to, jak jsou uložené. Spolupodílejí se též na praní a skládání prádla. V ústavní péči se prádlo pere hromadně v prádelně,“ popisuje ředitelka

V těchto bytech tedy mají děti mnohem větší šanci „přičichnout“ k běžnému životu, který prožívají jejich vrstevníci. Po opuštění domova pak přechod do běžného života není takový šok jako z ústavní péče a mladí dospělí se jednodušeji zapojí do společnosti.

Fotogalerie
3 fotografie