Potřeboval-li Bílek na procházku pro inspiraci, stačilo mu jen přejít ulici. A mohl si vlastně vybrat, kterou z nich – zda nynější Chotkovu, za níž se rozprostírají Chotkovy sady, či Badeniho, kde jsou sady Letenské. Jeho sousedem býval první československý ministerský předseda Karel Kramář, jehož vila do dnešních dnů slouží českým premiérům. Na opačném konci ulice žil další známý sochař Karel Wilfert.
Uvolněná bašta
Stejně jako Kramář, i Bílek si pro svou vilu vybral jednu z nezastavěných hradčanských bašt, které se uvolnily při bourání Mariánských hradeb. Malíř, sochař i architekt v jednom byl v té době, psala se první léta 20. století, nesmírně populárním umělcem, jehož skulptury zdobily nejedno české město a jehož kresby a ilustrace se objevovaly v dílech významných českých spisovatelů. Byl znám nevšední fantazií.
Dekadentní sídlo
„Když Bílek (1872 až 1941) projektoval do oblasti hradčanských bašt svou vilu s ateliérem, nezapřel, že je předním představitelem symbolismu: jeho dům je rovněž plný symbolů,“ uvádí Dita Dvořáková v knize Slavné pražské vily. „Postavení tohoto tajuplného, mystického umělce v českém kulturním prostředí na přelomu století vyrůstá kromě jiného z jeho přehodnocení programu dekadentních básníků. Pro dekadenci je charakteristické, že nekompromisně a neskrývaně bořila bariéry tradičních tabu, jimiž se obklopila měšťácká společnost.“
Na přelomu 19. a 20. století vznikla v Praze řada pozoruhodných staveb. Jednalo se o umné vily i paláce, které mají na svědomí nejzvučnější jména své generace: Jan Kotěra, Josef Gočár, Jaroslav Vondrák, Otakar Novotný, Josef Fanta, Pavel Janák a mnozí další. Ti ovšem veskrze tvořili své vily podle tehdejších trendů, které udávaly moderní umělecké slohy. Bílkova vila je v tomto ohledu jiná už na první pohled, že není snadno zaškatulkovatelná.
„Architektura domu vyjadřovala promyšlený ideový obsah,“ píše Dvořáková. „Podle Bílka měla symbolizovat život jako pole zralých klasů, skýtající výživu bratří na každý den. Tuto myšlenku ztělesnily vysoké sloupy (některé pouze ve zlomku) ve tvaru snopů obilných klasů, předložené před průčelím a nesoucí římsy či ochozy.“
„Dům má obloukově prohnutý půdorys a jeho vnitřní dispozice je rozdělena na čtyři takty, do nichž je v severní polovině, určené pro obytné místnosti, vřazena řada nepravidelných, často polygonálních prostor,“ pokračuje Dvořáková. V kombinaci s červeným režným zdivem působí vila doslova jako zjevení. A to nejen při pohledu zvenčí.
Moc symboliky
Bílek si dal záležet i na jejím vybavení. „Sám navrhoval a patrně i částečně prováděl bytové zařízení,“ uvádí Dvořáková. Obydlí, které stavěl v letech 1910 až 1912 pro sebe, manželku Bertu a jejich dvě děti, napěchoval symbolikou prakticky od podlahy až po střechu.
„Například řezba kuchyňských dveří oznamovala, že v době stavby bylo sochaři třicet devět let, jeho ženě Bertě dvacet devět a dětem šest a půl a čtyři a půl roku,“ dokládá Dvořáková. Bílek si do svého sídla navrhl i „jakousi kostelní tribunu se sdruženými okénky, která umožňovala průhled do sochařovy galerie v jižní polovině domu.
První plochá střecha
Hodí se poznamenat, že krom nekonvenčního vzezření je Bílkova vila unikátní ještě jedním specifikem, které kolemjdoucí nejspíše jen tak nenapadne. Je jím střecha. V dnešní době je docela běžné, že stavby nemívají špičaté stříšky, jak se tak po staletí stavěly. Bílek šel i v tomto směru tak trochu „proti proudu“, neboť podle Dvořákové „byla plochá střecha domu v této míře u nás užitá poprvé“. I proto má vila relativně nízké podkroví.
Muzeum Bílkova díla
Ačkoliv si na své vile dal tolik záležet, je smutným faktem, že v ní Bílek nedožil. Po nacistické okupaci se přestěhoval do své druhé vily, kterou si postavil v Chýnově a v níž také roku 1941 zemřel. Jeho obydlí nicméně nepotkal podobný osud jako mnohé opulentní vily Hradčan, Bubenče, Ořechovky či Hanspaulky, nestala se totiž sídlem žádného velvyslanectví.
Zůstala v držení Berty Bílkové. Ta „spravovala vilu do šedesátých let, kdy ji i s částí sochařovy pozůstalosti předala Galerii hlavnímu města Prahy. Dnes dům slouží jako muzeum Bílkova díla, kromě ateliéru je přístupná i část interiérů s původním zařízením.“
