Černá věž, která už svým pojmenováním svádí k domněnkám, že má za sebou nikterak světlou minulost, je jednou z nejstarších dochovaných na Pražském hradě, o čemž svědčí i její románské vzezření.
Její podoba vznikla pravděpodobně v roce 1135, kdy „čtyřhranné věže starého opevnění byly buďto zvýšeny, nebo na základech z doby Břetislavovy nově postaveny“, uvádí kolektiv historiků pod vedením Františka Holce v knize Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Praha a okolí. Zmínka knížete patří konkrétně Břetislavovi I., který vládl v letech 1034–1055 a který nechal Pražský hrad nově opevnit. Je více než pravděpodobné, že Černá věž vznikla namísto jiné, menší, kterou nechal zbudovat právě Břetislav.
Věž od sazí
Smysl věže byl od jejích počátků nade vše jasný. Sloužila jako součást opevnění před nejrůznějšími útoky, jimž Pražský hrad mnohokráte v historii čelil. Její funkce se však v průběhu toku staletí pozměnila. Dobře je známo o nedaleké věži Daliborce, že sloužila jako vězení. Týž úděl s ní sdílela i Černá věž poté, co zasáhl přírodní živel.
„10. dubna roku 1538 do věže udeřil blesk,“ líčí Magdalena Wagnerová v knize Praha město žen. „Vypukl požár a věž vyhořela. Přibližně v té době zde vzniklo vězení, určené především pro »lepší« provinilce a politické vězně.“
Byl to právě požár, který dal věži „umouněné“ jméno. Nikoliv ten od blesku, ale mnohem ničivější, jenž vypukl o tři roky později. „Oheň šířený prudkým větrem přeskočil do Hradu z Malé Strany a zachvátil královský palác, kostely sv. Víta, sv. Jiří a Všech svatých, jiřský klášter, kanovnické a šlechtické domy, věže a ochozy opevnění i Prašný most,“ líčí historikové.
„Uchráněna zůstala pouze Černá věž, Daliborka a rozestavěný letohrádek,“ navazují záhy. Jak tomu máme rozumět, že Černá věž nese jméno zrovna kvůli ohni? Docela prostě. Plamenné jazyky si sice na jedinou čtyřhrannou věž nesáhly, zato kouř ano. „Kouř z plamenů učinil svoje a změnil ji k nepoznání. Od té chvíle se věži začalo říkat Černá,“ pokračuje Wagnerová.
Kolozubá ženština
V té době, povídá se, začalo se kolem věže dít něco zvláštního. Procházela okolo ní totiž prapodivná žena, která s nikým nepromluvila, na nikoho nepohlédla. „Ochomýtala se kolem, a jakmile obloha zcela potemněla, zase zmizela. Po nějakém čase už nikoho nepřekvapilo, když ji potkal v blízkosti Černé věže,“ líčí spisovatelka.
Pozornosti hradních stráží a obyvatel Hradu tak jako tak neunikla. Všímali si ve velkém její podivnosti a byli zvědaví, co je vlastně zač. Místo toho, aby se to některý pokusil zjistit, spokojili se s domněnkou, že nejspíše vyhlíží propuštění na svobodu některého z odsouzených, a tak na její hlavu začaly pršet posměšné přezdívky. „Všichni jí začali říkat Kolozubá. Někdo tvrdil, že má jen jeden zub, jiný se dušoval, že nemá žádný. Našli se i tací, kteří byli ochotní přísahat, že má zubů plnou hubu, ale všechny jsou křivé jako turecké šavle,“ uvádí Wagnerová.
Pomatený hlásný
Jediný hlásný, který měl za povinnost hlásit případné požáry nebo zda se ku Praze náhodou neblíží cizí vojska, byl z přítomnosti ženy nesvůj. Však ji u Černé věže potkával den co den. Když minulo několik měsíců, pln obav z toho, zda se náhodou nejedná o čarodějnici, která by na věž mohla přivolat neštěstí, rozhodl se ji oslovit.
„Rázně jí zastoupil cestu a zostra se zeptal, co tady pohledává,“ uvádí Wagnerová. „Žena ho probodla pohledem. Neřekla jediné slovo a začala se hrozivě smát. A potom zase zmizela. Její šílený smích však uvízl hlásnému v hlavě, až z toho chudák zešílel.“
Docházela podivná osoba k věži kvůli němu? A jestli ano, proč? To jsou otázky, na něž by nám podaly odpověď leda tak pověsti – podobné jako tato. „V den, kdy hlásného uložili do hrobu, se Kolozubá objevila u Černé věže naposledy. Potom už ji nikdy nikdo nespatřil,“ uzavírá Wagnerová.
