16°C
„Celá scenérie působí naživo velmi tíživým dojmem. Je to pohled, který se vám běžně nenaskytne," říká Jan Remeš. Zkáza, kterou tornádo způsobilo nejen v obci, ale i v prostoru mezi obcemi, je prý všude silně cítit. „Třeba z toho, když člověk jde kolem stromů, které jsou omotány plechy,“ popisuje situaci psycholog Remeš. Na místo se dostal až čtvrtý den po zkáze, kdy už bylo to nejhorší odklizeno. „Ještě jsem se nesetkal s ničím podobným. V Česku nemáme zkušenost s tím, že by se kdy tornádo o takovém rozsahu a páchající takové škody objevilo,“ dodává.
Vliv na psychiku
Když si člověk prožije podobnou událost a vidí poté kolem sebe děsivou spoušť, má to na něho zásadní dopad. „Lidé, kteří přišli o všechno, dům i střechu nad hlavou, řešili hlavně věci, jak se vůbec zajistit, jak to celé vůbec přežít, jak fungovat, aby měli alespoň ten základ,“ vypráví Remeš. Další skupinou byli ti, kteří přišli „pouze“ o střechu nebo jim tornádo něco poškodilo, a také ti, kterým se smršť naštěstí vyhnula. Všichni jsou tou událostí zasaženi, ale společnými silami se snažili dát všechno co nejdříve do pořádku.
„Pro ty, kterých se smršť přímo nedotkla, to bylo náročné z důvodu, že místní lidé jsou propojení, znají se, mají ve vesnici kamarády, rodiny. Takže to vlastně prožívali společně s poškozenými a často pomáhali se zvládáním následků,“ pokračuje psycholog. Podle odborníka se každý vypořádává se stresem po svém. Lidé používají různé strategie, protože mají odlišné zkušenosti a také jinou schopnost snášet stres. „Nedá se jednoduše paušalizovat, jak se člověk vypořádává s těžkou situací.“
„Nepotřebuji ošetřit, musím makat“
„Byli lidé, kteří se prostě nastartovali do horečné aktivity. Chtěli dát věci co nejdříve do pořádku a neviděli nalevo, napravo. Neviděli ani to, že už byli unavení, vyčerpaní, nebo že propadli střechou,“ popisuje místní realitu Remeš. I přes únavu chtěli pokračovat v práci. Bylo prý těžké některé dříče vůbec přesvědčit, aby si odpočinuli nebo se nechali ošetřit. „A byli lidé, kteří prostě nemohli, nebo pro které to byl takový problém, že se sbalili a v tu chvíli museli odjet. Potřebovali od té události pryč,“ dodává psycholog. Rozptyl reakcí záleží na možnostech a kapacitě zvládat stres.
V místě katastrofy probíhala současně péče o zasahující profesionály i dobrovolníky s péčí o lidi zasažené živlem. V každé obci měl psychosociální pomoc na starost jeden koordinátor. Jeho rolí bylo zajistit, aby se pomoc dostala těm, kteří ji potřebovali. „Cíleně jsme chodili po lidech, kteří vyjádřili nějakou potřebu, nebo jsme dostali tip, že bychom se za někým měli zastavit a podívat se, jak na tom je,“ vypráví. Na místě probíhal tzv. „monitoring“. Plošně se od zasažených zjišťovalo, co potřebují.
Se zasahujícími profesionály probíhala na místě tzv. posttraumatická péče, tedy skupinové zpracování náročného zásahu. Navíc se psychologové každý den mezi zasahujícími pohybovali, bavili se s nimi a mohli tak zachytit případné problémy. „V případě, že narazíme na někoho, kdo už má jen zbytek sil nebo je na tom psychicky špatně, pracujeme s ním. Cílená práce probíhala s těmi, kteří přišli na místo v prvním sledu zasahujících. Proběhla hned v nejbližším možném čase,“ informuje Remeš. To se týkalo například místních hasičů.
Lidí poskytujících na místě psychosociální pomoc se sešlo velké množství. „Byli jsme to jak my, hasiči psychologové, tak interventi od hasičů, poté tam byli psychologové a interventi od policie, dobrovolníci z různých neziskových organizací i psychologové dobrovolníci,“ vyjmenovává Remeš. Jde prý zkrátka o týmovou práci, při které všechny složky a lidé spolupracují, aby se zasaženým co nejvíce pomohlo.
Můžeme se připravit?
„Většinou se na takové věci lidé nepřipravují, protože doufají, že se nikdy nestanou,“ říká psycholog. Podle něho máme v Česku ze živelných katastrof největší zkušenost s povodněmi, které se naším územím prohnaly už několikrát. Jak profesionální složky, tak lidé ze záplavových oblastí zažili s velkou vodou své. „Mají strategii, co dělat v případě, že by šla voda nahoru. V průběhu času vznikají ze zkušeností krizové strategie, ale na událost, která byla naprosto nečekaná, se připravit nedá,“ doplňuje povídání Remeš.
Připravit se dá jedině teoreticky, ale těžko někdo čeká, že ho zasáhne přírodní katastrofa. „Kdo předpokládá to, že ho vytopí velká voda, přiletí tornádo a odnese mu dům, nebo se svalí lavina či sesun, který mu zasype půlku vesnice?“ ptá se psycholog. Například v oblastech, kde jsou zemětřesení na denním pořádku si lidé vypěstovali určité strategie, jak to zvládat. „Když se trošku zatřese zem, tak to pro ně není žádný velký stresor, protože jsou na to zvyklí. U nás by to všechny hrozně rozhodilo, protože se s tím obyvatelé běžně nepotkávají,“ zakončuje výklad psycholog pražských hasičů.
