Krátce před desátou hodinou dopoledne se na Václavském náměstí, u domu číslo 39, sešli zástupci Prahy 1 i Senátu české republiky, aby se poklonili památce zesnulého Jana Zajíce. Ten se protestně upálil 25. února 1969. Pouhý měsíc před ním se jen o pár metrů dál, před Národním muzeem, upálil student Jan Palach. Zajíc svojí obětí chtěl znovu zburcovat národ k protestům proti diktatuře a normalizaci. Toužil, aby jeho čin znovu vzbudil v lidech vlnu odporu, i proto chtěl být pohřben v Praze.

„Pohřeb ať mám v Praze, kvůli lidem, bude jich moci více přijet, bude to manifestace světu," napsal Zajíc ve svém dopise na rozloučenou. Tehdejší komunistický režim se ale bál protestů a chtěl Zajícův čin co nejvíce ututlat, proto byly jeho ostatky převezeny zpět do rodného Vítkova, kde nakonec proběhl i pohřeb.

Osobní vzpomínky

„Když tehdy StB zakázala Zajícův pohřeb v Praze, jeli jsme do Vítkova s dalšími vysokoškoláky podpořit především naši kamarádku Pavlu, manželku Jaroslava Zajíce, staršího Janova bratra,“ vzpomínala při setkání místostarostka Prahy 1 Eva Špačková (ODS).

„Jeden z nejsilnějších okamžiků celého smutečního rozloučení, který se mi vryl o paměti, bylo, když spolužačky Jana Zajíce i všechny svobodné dívky z Vítkova kráčely v dlouhých bílých šatech za rakví a v ruce držely dlouhé bílé svíce. Mělo to především symbolizovat nevinnost a čistotu Janova činu,“ dodala k silné osobní vzpomínce Špačková.

I když se Zajíc obával, že by na pohřeb do jeho rodného Vítkova nemuselo dorazit tolik lidí, přesto se jeho pohřbu tehdy zúčastnilo asi 10 tisíc smutečních hostů. „Čtyřicet let nám komunistický režim vtloukal do hlavy, že 25. únor byl vítězstvím pracujícího lidu. Omyl, byl velkou prohrou pracujících. Dalších dvacet let se nás snažili přesvědčit, že oběť Jana Zajíce byla nesmyslná a zbytečná. Jsem rád, že konečně žijeme v době, kdy si můžeme uvědomit naši historii a můžeme předávat našim potomkům to nejdůležitější, co máme a to je vnitřní svoboda,“ zdůraznil místostarosta Prahy 1 Petr Burgr (KDU-ČSL).

Zajíc, hořící pochodeň číslo 2

Zajíc si ke svému činu datum 25. února nevybral náhodou. V roce 1969, kdy se upálil, to bylo 21 let od únorového komunistického puče, který na dalších 40 let tehdejší Československo připojil k Sovětskému bloku. 

Osmnáctiletý Zajíc se chtěl upálit zřejmě přímo na náměstí, ke svému činu se připravoval ve zmiňovaném průchodu. Zřejmě ale došlo k přeskočení jiskry dříve, než očekával, a Zajíc začal hořet ještě v průchodu. Místo aby vyběhl před dům, v agonii vyběhl do mezipatra, kde uhořel.

Zajícův hrdinský čin dnes připomíná drobná pamětní deska u průjezdu do domu číslo 39 na Václavském náměstí. Místo je to zašlé a rozhodně by si zasloužilo alespoň o trochu více péče, přesto bychom na Zajícův ani Palachův čin neměli zapomínat.

Video
délka: 01:16.82

Památce Jana Zajíce se přišli poklonit zástupci Prahy i Senátu České republiky Veronika Foltová

Fotogalerie
15 fotografií