9°C
Dva měsíce utekly jako voda a situace na domácím bojišti se výrazně změnila. Už na sobě necítím pracovní tiky, kdy jsem míval tendenci pořád kontrolovat mobil a sledovat divoký proud informací z Prahy. Dříve jsem koukal víc do obrazovek než kolem sebe. Teď se stává, že mobil nevidím i hodiny. Takže rodičovskou jako detox od digitálních technologií doporučuji.
Moje pýcha
Dalším velkým vítězstvím je posun v bezplenkové metodě, kdy si Pepíno postupně začíná sám říkat, že potřebuje na záchod. Používá zvuk „tsss“ nebo povídá „kaka“. Drobný problém je, že „kaka“ znamená taky karta, káva. A pouze „ka“ garáž a okno. Přesto je v patnácti měsících frajer a já se dmu pýchou. Hlavně v herničkách před ostatními maminkami.
Největší posun pak po dvou měsících vnímám, jak se rozvinulo naše „napojení“. Přijde mi, že díky velkému množství společně stráveného času jsme si mnohem blíž, než kdybych ho potkával jen po práci. Proto vím, že „koko“ je kocour, „pope“ popeláři a „bytí“ znamená „příští“, čímž se myslí metro.
Nemoc v rodině
Opravdový křest ohněm nastal během dvou nemocí za poslední dva týdny. Jako první postihla celou rodinu střevní chřipka. A úspěšně se rozšířila i na babičku a návštěvu z Brna. S Maruškou jsme se celý den povalovali polomrtví v posteli a střídali se u nemocného dítěte, kterému bylo stejně blbě. Což se poznalo pouze tak, že nic nejedl a chodil pomaleji než obvykle.
Druhou nemocí byla viróza, která postihla Pepínka a Marušku. Já z toho vyšel jen s rýmou, což je v pohodě, protože ji stejně mám celou zimu. Noci byly opravdový peklo, chudák Pepín nemohl dýchat, odsávačka pomohla jen na pět minut, a proto se na nás sápal a plakal o pomoc. Přesně tohle je ten moment, kdy si nejvíc uvědomujete, že jste rodič. Chtěli byste převzít všechnu bolest svého dítěte, aby se drobek přestal trápit. Protože jeho pláč bolí víc, než všechny rýmy za celou zimu.
Maminky, herny a sex
Naštěstí má Pepín tuhý kořínek a přes den řádil zase jako divej, i když jsme mu každých deset minut utírali nos. Ještě před propuknutím nemocí jsme stihli projít šest pražských herniček. Při lednovém přebírání dítěte jsem se do dětských heren docela těšil. Když jsem byl ještě v létě na hřišti u Vozovny Stromovka, vyslechl jsem hovor dvou maminek u sklenek vína. Tématem byla poslední silvestrovská noc. Začalo to obvyklými pomluvami, „co ta Lenka zase vyvádí, že si našla novýho chlapa“, a končilo to barvitým vyprávěním o divokém sexu, až mi lezly oči z důlku. Samozřejmě jsem hned doufal, že se v herničkách dozvím víc o tom, po čem ženy touží.
Omyl. Dozvěděl jsem se, jaký hovínko má Karlík po mrkvi. Všechny herny mají podle mě jedno společné. Ať se obsluha snaží, jak chce, není to nic pro alergiky na roztoče. S Pepínem jsme nejvíc chodili do Kulturního centra Vozovna na Žižkově, kde je poměrně nová herna. Nad ní sídlí městská knihovna. V obou patrech jsou po celý den různě staří caparti, nechybí spousta různých hraček a v knihovně je vyhrazené místo, kde si můžete sednout a prohlížet s dítětem knihy do aleluja.
Pak se nám moc líbilo Kulturní a rodinné centrum Knoflík na Proseku. Dětský koutek umístěný v prostoru kavárny je ohraničený, takže Pepín nikam nezdrhne. Navíc mají v klecích králíky, morče, papoušky a želvu. Což je skutečná výhra. Nejhorší zkušenost máme naopak s koutkem v Café Jedna ve Veletržním paláci. Celá hernička je jeden špinavý koberec, na kterém se povaluje pár rozbitých hraček. Přesto tu bylo vždycky plno dětí, což Pepín ocenil a já mohl aspoň s nadějí poslouchat maminky se ztlumeným mobilem v kapse.
