Nestor české fotografie se ve Vršovicích narodil v roce 1938, přičemž vyrůstal v ulici Na louži poblíž vršovického vlakového nádraží a seřadiště. Do školy pak chodil do tzv. Faiglovky, do které docházel také Zdeněk Svěrák a jeho kamarádi z nouzové kolonie Na Slatinách, kterou právě Zdeněk a Jan Svěrákové proslavili filmem Obecná škola. Do stejné třídy ale nechodili. „Je o dva roky starší než já,“ uvádí pan Dostál.

Kus vesnice ve městě

„Tehdy měla Praha ještě archaickou tvář, kterou si lze už jen těžko představit. Ve 40. letech byly ve Vršovicích ještě nedlážděné ulice, po kterých jsme chodili bosi,“ vzpomíná. „Architektura Vršovic se mi hrozně líbila. Lidí tam nebydlelo třeba tolik, jako na Žižkově, kde vyrostly několikapatrové domy, takže se vlastně každý znal s každým.“

„V ulicích jsem potkával koňské povozy, které vozily sudy piva podložené slámou. A svému tatínkovi jsem z místní hospody U Klokana chodil pro pivo do džbánu. Než spadla pěna, tak jsem upíjel,“ usmívá se nad vzpomínkou o hospodě, která ve Vršovicích už nefunguje.

Klokan klokanům

Oproti tomu fotbalový klub, který jí dal jméno – Bohemians – ve Vršovicích působí dodnes. A pan Dostál nejen, že k němu má nadmíru vřelý vztah, ale svým přičiněním se také podílel na výzdobě zdejšího stadionu. „V roce 1964 jsem podle přírodopisu nakreslil půl druhého metru velkého klokana. Fanouškům Bohemians, se tak líbil, že jej nechali nanést na plech a umístili jej nad vchod stadionu,“ říká pan Dostál.

Než musel být odstraněn, stihl František Dostál svého klokana nad vchodem na stadion Bohemians zvěčnit.
Než musel být odstraněn, stihl František Dostál svého klokana nad vchodem na stadion Bohemians zvěčnit.
Autor: František Dostál

I když už v té době jej bylo možné v pražských uličkách přistihnout s fotoaparátem na krku, zakrátko poté se pan Dostál proslavil právě oním plechovým klokanem. „V deníku Svobodné slovo jsem spatřil fotografii, která zachycovala ten můj znak vršovických fotbalistů nad vchody na stadion. Klub se ale tehdy oficiálně jmenoval TJ ČKD Praha, a nejspíš ta fotografie v denním tisku způsobila, že do půl roku musel znak klokana jít pryč.“

Sám pan Dostál, v mládí vášnivý atlet, který závodně běhal štafety a coby dorostenec se dokonce stal mistrem republiky ve skoku do výšky, měl k fotbalu blízko už od dětství. „V Krymské ulici jsme si s ostatními chlapci čutávali s hadrákem. O kus dál měl krámek italský zmrzlinář Amedo Bernacozzi, který se na nás ve všední dny chodil dívat před svůj obchůdek,“ líčí pan Dostál. „Když se mu nějaký náš gól nebo akce líbila, dal nám zmrzlinu zdarma. Byla to moc dobrá zmrzlina, o víkendech se na ní stávaly až 80 metrů dlouhé fronty,“ upozorňuje.

Jak šel čas

„Jak se Vršovice od války změnily?“ zamyslí se pan Dostál. „Strašně moc.“ Ulice jsou dnes asfaltové nebo dlážděné, a prakticky napříč celou čtvrtí se linou tramvajové koleje. Podle pana Dostála se přitom z centra Prahy dalo tramvají dojet leda na Čechovo náměstí. „Dříve tam stávala hospoda Na smyčce, ale dnes místo ní stojí čínská prodejna.“

Nad kostelem sv. Václava prý kdysi stávala zahrada jistého Jana Böhma, kam si chodili nakupovat květiny bratři Čapkové. „Většinou to fungovalo tak, že Karel si nějakou květinu vybral a Josef jí zaplatil,“ směje se uznávaný fotograf, jehož strýček u bratří Čapků pracoval na zahradě. „Pod kostelem sv. Václava, který je jednou z nejhezčích ukázek funkcionalistické architektury v Praze, zase stávala nádrž, která vypadala jako bazén,“ vzpomíná pan Dostál.

„Za války se takové nádrže nacházely všude po Praze. Měly sloužit pro případy požárů. Také se ve Vršovicích nacházely protiletecké kryty. Já sám jsem se třeba schovával v místech dnešního parku v Přípotoční ulici,“ uvádí pan Dostál. Na jedno takové bombardování, které Prahu zastihlo, má dosud živé vzpomínky. Jedna z bomb 14. února 1945 totiž dopadla na vršovické nádraží. „Byla to obrovská rána a na zem mě strhla tlaková vlna. Odřel jsem si kolena,“ uvádí fotograf.

Změny k lepšímu

Obecně změny, které v jeho rodné čtvrti nastaly, vnímá spíše jako k horšímu. „V mnoha ohledech se porušily letité tradice, a to bohužel platí i pro centrum. Tam kde kdysi fungovaly tradiční kavárny, které navštěvovali spisovatelé a básníci, dnes fungují moderní řetězce, které s místem nemají žádný historický vztah,“ kroutí František Dostál hlavou. „Fotografie je jediná věc na světe, která dokáže zastavit čas,” říká nad tím, že mnohé z jeho fotografií povýšil na umění až čas. Na druhou stranu zažil i změny, které bezesporu byly k lepšímu.

Takto Vršovice vypadaly v 60. letech a později.
Takto Vršovice vypadaly v 60. letech a později.
Autor: František Dostál

„Koncem 40. let nastala sovětizace Vršovic. České názvy ulic se měnily na sovětské, takže místo Třídy krále Jiřího, dnešní Vršovické, jsme chodili po Třídě SNB. Místo dnešní Petrohradské zase bývalá Leningradská ulice, přičemž předtím se jmenovala Brožíkova. A Heroldovy sady pro změnu nesly jméno Leninovy manželky Naděždy Konstantinovny Krupské,“ usmívá fotograf, který na své mládí vzpomíná ve fotografické knize Moje rodné Vršovice, hlavou.

Od města k hlavnímu městu

Přesně před 118 lety byly Vršovice povýšeny na město, které se nacházelo za hranicemi Prahy. Jeho počátky přitom sahají až hluboko do 11. století. Netrvalo dlouho, a Vršovice se v roce 1922 přičlenily k Praze, jíž jsou dodnes nedílnou součástí. V současnosti zde žije přes 30 tisíc obyvatel, a už dávno nejsou tou „velkou vesnicí,” kde se každý znal s každým, jakou pamatuje František Dostál. Svůj půvab si ale na mnoha místech uchovaly.

Fotogalerie
42 fotografií