František Dostál vyrůstal ve 30. letech v tou dobou ještě nedlážděných ulicích Vršovic, konkrétně kousek od stadionu Bohemians Praha. Do školy chodíval do nouzové kolonie Na Slatinách, kam je zasazen i děj Svěrákovy tolik oblíbené Obecné školy. Se Svěrákem ostatně pan Dostál do školy chodil, i když připouští, že ne do jedné třídy. „Je starší než já,“ upozorňuje.

S fotoaparátem za dívkami

Vyrůstal jsem prakticky na ulici, do školy jsem chodíval bos,“ vzpomíná pan Dostál. První fotoaparát si pořídil v 16 letech. „V Jizerkách jsem si na něj vydělal na brigádě, tehdy stál 300 korun, což nebyly malé peníze,“ vysvětluje. Co jej k tomu vedlo? „Během studií k nám do třídy přidělili asi pět nebo šest děvčat, takže když jsme potom jezdili na výlety, chtěl jsem je pochopitelně fotit,“ usmívá se.

František Dostál je rád, že se může ohlédnout za svou dosavadní tvorbou a říct si, že po něm alespoň něco zůstalo. Konkrétně fotografie s nadčasovým poselstvím, jejichž hodnotu prokázala nikoliv snaha o okamžité umění, ale čas.
František Dostál je rád, že se může ohlédnout za svou dosavadní tvorbou a říct si, že po něm alespoň něco zůstalo. Konkrétně fotografie s nadčasovým poselstvím, jejichž hodnotu prokázala nikoliv snaha o okamžité umění, ale čas.
Autor: Alena Vykulilová

Právě fotoaparátem se mu dařilo bořit příslovečné ledy. „Díky němu jsem poznával nejrůznější lidi,“ svěřuje se. Než se však občasná záliba stala celoživotním koníčkem, holdoval František Dostál ještě sportu. Jako mladší dorostenec byl dokonce mistrem republiky ve skoku do výšky, závodně běhal i štafety. „Byl bych se atletice věnoval dále, ale nastal čas vojny,“ pokyvuje smířeně.

Vojna: Chvíle k nevydržení

A že to byla vojna jako řemen! „Odsloužil jsem ji u Mostu, kde jsem skončil v areálu bývalého lágru. Bylo to k nevydržení, protože tam neplatily zákony, ani ty vojenské. Už ve svých 20 letech jsem vídal mrtvoly. Byl jsem rád, že jsem to tam vůbec nějak přečkal,“ vzpomíná na své tehdejší kamarády, kteří se z vojny domů už nikdy nevrátili.

Nadřízení brancům třeba píchali injekce, které vyvolávaly zvracení. Prý, aby se tužili. „Jindy jsme zase po střídmém týdnu dostali vydatnou večeři, načež nás o půlnoci vyhnali na cvičení,“ vzpomíná na jiné nepříjemné zážitky. To se psala 50. léta a Československo pevně svírala rudá ruka komunistického režimu.

Lidé včerejška a dneška

Vojnu naštěstí přečkal ve zdraví. Po návratu domů se mohl naplno věnovat svému zaujetí fotografováním. Do hledáčku svého objektivu nejraději zasazoval obyčejné lidi, které náhodou potkával. Ať už v Praze na ulici, nebo někde v přírodě. Ostatně tam vznikl i jeho nejznámější soubor nazvaný stručně a výstižně – Letní lidé.

„Hned za barákem mi stálo vršovické nádraží. Za pětikorunu jsem jezdíval do Posázaví, kde jsem fotil své známé. Nevěděl jsem vůbec, jakou to jednou bude mít cenu a hodnotu,“ svěřuje se dnes s odstupem několika desítek let, kdy jeho fotografie získaly nejrůznější domácí i zahraniční ocenění. Jsou zrovna tak i součástí renomovaných uměleckých sbírek. „Až teprve čas je povýšil na svědectví té doby. Původně to byly jen fotky pro mne. Žádná snaha o umění,“ líčí fotograf samouk, který je oceněný i Cenou Ministerstva kultury ČR.

Tvorba pana Dostála je veskrze reportážní s upřímným tónem lidskosti a úsměvnosti. Dodnes se vyžívá v tom zachytit objektivem i lehce absurdní situace, které člověka zaujmou, zrovna jako ty obyčejné, které v sobě skrývají punc neobyčejnosti. S jeho citem pro výběr místa a situace udiví, že se fotografování nestalo i zdrojem jeho obživy. „Nechtěl jsem na zakázku fotit něco, co bych nechtěl,“ líčí dnes. Během socialismu tak pracoval ve Škodově paláci.

Fotografie Františka Dostála jsou působivé zachycením neopakovatelných momentek.
Fotografie Františka Dostála jsou působivé zachycením neopakovatelných momentek.
Autor: František Dostál

„Fotografoval jsem například na koupališti. Lidé byli v koupacím úboru, jeden jako druhý. Nedalo se poznat, kdo z nich byl popelářem nebo profesorem, přesto k sobě pasovali,“ vysvětluje. „Tenkrát mezi námi i běhaly nahaté děti, které tu atmosféru a kolorit bezstarostnosti podtrhávaly. Ty fotografie svědčí o tom, co jsme tehdy dělali, kam jsme chodili, jaká byla doba. Dnes by vzniknout nemohly, protože dnes je problém na veřejnosti vyfotit i někoho oblečeného,“ uvádí fotograf.

Drtikolem komunismu

U té nahoty však přece jen ještě chvilku zůstaneme. Krom úsměvných situací, portrétů i focení známých či méně známých zákoutí Prahy zavítal pan Dostál i do oblasti aktů. „Pro mne to byla zábava,“ vysvětluje s tím, že jeho velkým vzorem byl spolu s Josefem Sudkem a Jánem Šmokem také František Drtikol.

Nejvíce si pan Dostál užíval fotografování obyčejných dívek v krásném prostředí panenské přírody. Dnešní akty jsou podle něj příliš vyumělkované a neautentické.
Nejvíce si pan Dostál užíval fotografování obyčejných dívek v krásném prostředí panenské přírody. Dnešní akty jsou podle něj příliš vyumělkované a neautentické.
Autor: František Dostál

V současné době by ji však už nevyhledával. „Dnešní ženy jsou komerčně upravené a nepřirozené. Já měl rád, když jsem mohl fotit normální děvčata v přírodním prostředí, které by vyvažovalo krásu dívek. Žádné líčení nebo zdlouhavé úpravy,“ povídá pan Dostál. A že fotil kvalitně, seznal v zahraničí na výstavě v Amsterodamu. „Ředitel galerie mne v 70. letech oslovil, zda bych u nich nevystavil své fotografie aktů. Myslel si totiž, že jsem opravdu František Drtikol,“ líčí s úsměvem.

Svědek zašlých časů

Dnes je pan Dostál ve věku, kdy už lidé bilancují dávno prožité chvíle. Zažil druhou světovou válku, tuhá léta socialismu i Pražské jaro. „Byl jsem dokonce u toho, když ruský voják střílel kulometem do muzea, poněvadž si myslel, že je to budova Československého rozhlasu,“ vzpomíná. „Jak střílel do těch pískovcových kvádrů, za chvíli nebylo nic vidět, jak se z budovy prášilo,“ popisuje tehdejší dění.

František Dostál je dnes stále plný elánu a zůstává činným. Loni ke svým 80. narozeninám vydal knihu Pražský chodník vypráví a rád by ve své tvorbě pokračoval. „Rád bych věnoval knihu »svým« Vršovicím,“ říká. „Spousta domů, které stály za mého mládí a dospívání, už nejsou. Vůbec mne mrzí, jak dnes Praha vypadá. Co není zchátralé, to už dnes nestojí,“ uzavírá přece jen s tím, že na Prahu i tak nedá dopustit.
Fotogalerie
16 fotografií