S fotografováním se seznamoval prakticky už v dětství. „Od tatínka jsem měl fotoaparát, tzv. pionýra, kterým se fotilo na svitkový film,“ vzpomíná Vít. Nijak vážněji jej ale tehdy fotografování neoslovilo. To až s příchodem kulatých narozenin.

„V padesáti letech jsem jako dárek dostal kurz u spisovatele a fotografa Ondřeje Neffa. Docházel jsem k němu dva roky,“ vysvětluje. Posléze ve Foto Škoda absolvoval večerní kurzy u Pavla Scheuflera, jenž jej v mnohém inspiroval v rozšíření fotografických disciplín i vůbec citu pro fotografie.

Dnes už se učí sám. Přičemž na slovo „učí“ klade Vít velký důraz. „Sám sebe označuji spíše za starého nadějného fotografa. Jsem stále přece jen amatér, ale jsem rád, že se tím nemusím živit a mám svou stálou práci. Profesionálové musí odvádět řemeslo, i když fotí něco, co se jim nelíbí. Já si mohu fotit, co chci.“

Do práce z práce

Vít pracuje u Českých drah jako vedoucí oddělení podpory a rozvoje aplikací. Z toho postavení má práce nad hlavu, volného času nemnoho. Kde tedy bere čas na fotografování? „Buď si přivstanu, a fotím cestou do práce, nebo potom cestou z práce,“ krčí rameny. Prakticky každý den s sebou proto vozí svůj fotoaparát. „Baví mne to více, než se třeba dívat na televizi, takže si ten čas vždy rád najdu.“

Protože je přece jen železničář, jehož kariéra začínala u vlakové pošty, promítá se do Fikejzlových fotografií i železničářská tematika. Takto například zkomponoval několik svých fotek do jedné. Takto plné Hlavní nádraží jinak za dne ani v noci neuvidíte.
Protože je přece jen železničář, jehož kariéra začínala u vlakové pošty, promítá se do Fikejzlových fotografií i železničářská tematika. Takto například zkomponoval několik svých fotek do jedné. Takto plné Hlavní nádraží jinak za dne ani v noci neuvidíte.
Autor: Vít Fikejzl
„Prakticky jezdím do práce z práce. Jsem zaměstnavateli vděčný za to, že sídlí tam, kde sídlí, protože kolem Těšnova je spoustu míst k focení a cesty do práce nebo z práce si mohu přizpůsobit podle toho, kde bych chtěl fotografovat,“ vysvětluje.

Praha fotografická i fotogenická

Hojně se tak v jeho tvorbě objevují právě pražské motivy. „Často o víkendech chodím na vycházky se společností Praha neznámá, díky které se dostanu do míst, kam by mne ani nenapadlo zajít, což je dobrá inspirace na focení. Pak se tam třeba vrátím sám podle ideálního počasí pro fotografování.“ Rád se vypravuje například do Prokopského údolí, na Malou Stranu, do Zbraslavi nebo na Štvanici.

„Tím jak je různorodá, je v Praze vždycky kam jít,“ usmívá se fotograf s tím, že pro inspiraci nemusí chodit daleko. „Fotit Prahu z tramvaje za jízdy je také docela výzva,“ dumá jindřichohradecký rodák, který v Praze žije od svých 22 let. „Už mám vytipováno pár míst, které by z výšky tramvaje vypadaly hezky.“
Jedna z fotografií, na které je Vít obzvláště hrdý, je momentka ze Zbraslavi, při které akrobatka předvádí svůj um na kole, zatímco ji sledují dvě postarší paní. Jejich výrazy a pózy krásně ilustrují danou situaci. Posuďte sami.
Jedna z fotografií, na které je Vít obzvláště hrdý, je momentka ze Zbraslavi, při které akrobatka předvádí svůj um na kole, zatímco ji sledují dvě postarší paní. Jejich výrazy a pózy krásně ilustrují danou situaci. Posuďte sami.
Autor: Vít Fikejzl
„I rád fotím různé akce. Mám rád trošku veselé, žertovní až absurdní situace. Například masopust, kde lidé mají nějakou náladu.“ Právě za své momentky z hlubočepského masopustu obdržel letos čestné uznání v kategorii Kronika hl. města v soutěži Praha fotografická. Mimoto už jeho fotografie zdobily i titulní stranu například Stodůleckého posla. Pravidelně se zúčastňuje fotografických soutěží u nás i v zahraničí a je členem fotografické skupiny mezinárodní federace FISAIC, které sdružuje umělecky založené železničáře.

Věčně se učící

Ačkoliv se Vít snaží být perfekcionistou, zůstává skromně nohama na zemi s tím, že je pořád přece jen amatérem, který se neustále učí. Nejvíce mu v tom pomáhají workshopy u profesionálních fotografů spolu s dalšími nadšenci, jakým je on sám.  „Nejdůležitější pro mě už v začátcích bylo, že jsme vycházeli ven ve skupinkách, kde jsme zpracovávali každý stejné téma, a podle toho jsme mohli poměřovat, co se komu povedlo. Například jedno téma fotí 8 lidí, každý fotograf to pojme jinak a vy pak vidíte, co z toho námětu lze z hlediska fotografie dostat.“

Zdraví navzdory: Na pěknou fotku se vyplatí počkat

„Hezká fotka kolikrát vznikne náhodou. Máte například vyfocených 200 fotek a povede se z nich jedna,“ vysvětluje s tím, že povedené fotografii rád obětuje tolik času, kolik je potřeba. „Třeba na Štvanici jsem byl asi dvacetkrát, abych si udělal hezkou fotku a nikdy mi do záběru nelezl nikdo. Ale zrovna při té nejlepší fotografii mi do záběru vlezl chlap s taškou od Billy. To se prostě nedá nic dělat,“ dodává s tím, že podmínky na dobrou fotografii kvůli světlu se kolikrát vyskytnou v řádech vteřin. „Říká se tomu fishing – prostě »rybaříte« a čekáte i hodiny na tu jedinou vhodnou chvíli.“

Za tuto fotografii zaplatila sympatická modelka nachlazením. Výsledek ale stojí za to!
Za tuto fotografii zaplatila sympatická modelka nachlazením. Výsledek ale stojí za to!
Autor: Vít Fikejzl
Do extrémů ale nezachází. Jindy se mu dobré fotky namanou „prostě jen tak“. „Na recepci k nám chodila pohledná studentka. Jednou jsem se jí zeptal, jestli by nechtěla udělat pár fotek. Souhlasila, hezky mi zapózovala, vznikla krásná fotografie – a pak, protože už nebylo nejtepleji, se nastydla,“ krčí rameny s tím, že za hezkou fotkou se leckdy skrývají i nějaké menší neplánované a nechtěné oběti, tak jako v případě studentky, kterou nebyl nikdo jiný, než česká reprezentantka v házené Veronika Galušková.
Fotogalerie
81 fotografií