7°C
Podle soudu mnohých byl Václav IV. jen slaboch s chabým úsudkem, nešťastný syn žijící ve stínu slavného otce Karla IV., Otce vlasti, a rozporuplná osobnost českých dějin. Otázkou však zůstává, jak a zda vůbec mohl uspět v době, v níž jedna krize stíhala druhou, kdy docházelo k rozkolu ve společnosti i církvi, a kdy se radikalizovali ti, kteří volali po změně. Revoluce byla již blízko.
Batole na trůnu
Třetí panovník Lucemburské dynastie a současně 36. hlava českého státu na svět přišla jako jeden z 11 potomků císaře a krále Karla IV. Byl jeho druhorozeným synem, starší Václav však zemřel již v dětském věku. Matka Anna Svídnická (třetí Karlova žena) zemřela v červenci 1362 a malý princ tak v roce a půl zčásti osiřel. Jeho život začíná již záhy charakterizovat jistý neklid přerůstající mnohdy ve spěch. V pouhých dvou letech tak byl na přání otce korunován českým králem. Karel IV. tím chtěl zřejmě posílit synovo postavení příštího vladaře.
Z korunovačního obřadu byly tehdy některé pasáže sice vypuštěny, ale i tak byl celý ceremoniál dosti náročný a pro batole k nepřečkání. Podle tradované legendy prý dal dokonce volný průchod některým přirozeným dětským procesům...
41 let zmatků
Skutečnou vládu nastoupil Václav IV. až po otcově smrti, tedy v roce 1378, kdy mu bylo 17 let. V té době byl již dva roky i králem římským. Hodnosti a zvučné tituly však mladému vladaři nedávaly to hlavní – potřebnou erudici a vůli řešit problémy koncepčně. Hlavními rysy jeho povahy se staly nestálost a náladovost. Neschopnost jednat vedla k vážné eskalaci problémů jak v říši (kde byl nakonec sesazen), tak i v českém království. Místní šlechtě, která stupňovala své požadavky a chtěla stále větší podíl na správě země, se dokonce dvakrát podařilo krále zajmout.
Lidem milován?
V tradovaných lidových příbězích vystupuje Václav IV. pro změnu jako dobrý král, u kterého bylo možno nalézt zastání proti nepravostem a podvodníkům. Jedná se však o snahu postavu panovníka idealizovat. Jeho vláda trvala 41 let a nesla se ve znamení postupné nestability a zmatků.
Notorický opilec
I přízvisko »notorický opilec« se často připojuje ke jménu Václava IV. Alkohol ho totiž nakonec zřejmě zničil. Jeho závislost se postupem doby prohlubovala a on se propíjel k hořkému konci. V dobové kronice stojí: „Když nadmíru popíjel, stával se zuřivým a nebezpečným.“ Náladovosti jistě přispívaly i jeho problémy s žaludečními vředy.
Věkem se změnila jeho podoba i povaha: měl odulý obličej brunátné barvy, byl netečný, často neschopný jednat nebo učinit rozhodnutí. Na konci života s ním někteří jeho důvěrníci jednali spíše jako s nemocným dítětem nebo člověkem duševně chorým. Jednou dokonce dočasně ochrnul a z místa na místo ho museli přenášet. Zachránil ho jeho lékař podáváním růžové vody a balzámového oleje. Dnešní lékařská věda hovoří o zánětu nervů a jejich kořenů, kde spolehlivým spouštěčem je láska k alkoholu.
Vlastenec i módeman
Václavovi IV. se dostalo dobrého vzdělání, hovořil plynně několika jazyky. Mezi jeho dobrými vlastnostmi současníci vyzdvihují lásku k vlasti a »jisté« vladařské nadání. Byl však silně zhýčkaný a zahleděný do sebe. Obklopoval se lidmi, kteří mu pochlebovali a často ho uváděli v omyl. Nedokázal tak pokračovat v duchu otcovy politiky a odkazu. V soukromí se zajímal například o módu a patřil k těm, kteří udávali dobové trendy.
Infarkt z defenestrace
Pár týdnů před svou smrtí přijel Václav IV. na Nový Hrad u Kunratic. Právě zde ho zastihla zpráva o novoměstské defenestraci, která byla vyústěním sporu nespokojených Pražanů s jím jmenovanými konšely. Jedenáct z nich bylo 30. července 1419 vyhozeno z oken radnice, kterou oblehl zfanatizovaný dav.
Královou reakcí byl výbuch těžce zvladatelného vzteku, při kterém začal být nebezpečný sobě i svému okolí. Zuřivost a nervové vypětí vedly nakonec k lehčímu infarktu. Václav se stáhl do ústraní, kde ho ale přepadaly deprese a strach, pocity zoufalství a beznaděje, jež se znovu snažil zaplašit alkoholem.
Dívka (19) zahučela do medvědí díry na Petříně a zranila se: Mladí tam popíjeli, neměli tam co dělat
Co bylo hlavním důvodem smrti Václava IV., zůstává dodnes nevyjasněno. Historik a spisovatel František Palacký (1798 – 1876) upozorňuje na svědectví současníků: „...duch jeho již propadl byl v melancholii, tělo pak nastávajícímu práchnění...“ Patnáctého srpna se králi udělalo trochu lépe, stěžoval si pouze na bolest v levé ruce. Byl ale viditelně oslaben a nedokázal již nic sníst. Ke svému lůžku tak dal povolat kněze a vyzpovídal se.
Velký řev
Krátce po poledni následujícího dne se ho zmocnily křeče a nakonec upadl v několikahodinovou agonii, jejíž závěr je v kronikách opsán takto: „...poražen jsa šlakem, s velkým křikem a řvaním jako lvovým náhle jest umrtven.“
Co ale způsobilo tak bolestivou smrt? Dlouho se mluvilo o mozkové mrtvici. K hypotézám patřila také úvaha o srdečním infarktu. Dnešní lékaři však pochybují, že by v 15. století mohl kdokoli s takovou diagnózou přežít tři týdny. Poznámka o »velkém řvaní« může být náznakem epileptického záchvatu vyvolaného nezřízeným pitím a alkoholickou demencí.
