Signal Festival se každoročně snaží reagovat na aktuální dění jak doma, tak ve světě. S tm, že příprava celého festivalu však trvá bezmála rok, to není tak úplně jednoduché. V minulosti se tak organizátoři zaměřili na udržitelnost či restart kultury po pandemii. Letos na jaře zase spoluiniciovali benefiční akci Kultura pro Ukrajinu na pražské Kampě, na které se vybralo více než 9 milionů korun na pomoc válkou stíhané země.
A v pomoci, respektive připomenutí toho, že jen pár kilometrů od našich hranic probíhá nepředstavitelné válečné peklo, pokračuje i v rámci samotného festivalu, který proběhne od 13. do 16. října. Designér Maxim Velčovský se rozhodl na Mariánském náměstí vytvořit instalaci ze zničených aut, které nechal přivézt například z Irpině, tedy z míst, kde probíhaly nejtvrdší boje.
„Stále ale existují lidé, kteří zpochybňují, že na Ukrajině probíhá skutečná válka a umírají tisíce civilistů. Internetem kolují falešná svědectví, sociální sítě zaplavují konspirační teorie a nenávistné komentáře. Reálné výpovědi z Ukrajiny jsou ale nepopiratelným důkazem toho, co se děje jen kousek od našich hranic. Chci dát svou instalací lidem příležitost podívat se zblízka, jak vypadá válka. A to prostřednictvím aut, které jsme přivezli z válečné zóny,“ vysvětluje svůj záměr designér Maxim Velčovský.Destrukce v podání ruských okupantů
Kdo se přijde podívat na Mariánské náměstí, nejen že ho zřejmě zasáhne realita hrůz, i když zprostředkovaná skrz materiální věc, ale bude si hlavně moct přečíst příběhy majitelů, jejichž auta na náměstí stojí.
„Mám starý dům. Takže když začalo ostřelování, přesunul jsem se spolu s dcerou a vnukem ke kamarádovi. Jeho dům byl silnější, bezpečnější a dále od centra Irpinu, kde jsme bydleli. Jsme pracovníci kritické městské infrastruktury, takže jsme nemohli odejít dříve. A pak už bylo pozdě. Rusové stříleli do civilních aut. Nemohl jsem riskovat život své rodiny a blízkých,“ vypráví svůj příběh Oleksandr Kovalchyk.
On i jeho rodina si mysleli, že pár dní počkají v úkrytu, vše zlepší a chaos skončí, místo toho však kolem 3. března nedaleko jejich úkrytu začali Rusové pálit z Gradu (sovětský salvový raketomet ráže 122 mm, pozn. red.). O dva dny později se přeci jen situace trochu uklidnila a Oleksandr hned ráno poslal dceru a vnuka do bezpečí. „V 10:50 už stál před naším dvorem ruský tank. Zůstali jsme tam čtyři. Ostřelování bylo stále častější. Když byl tank blízko, ztichnul. Jakmile se ale vzdálil, začal střílet miny… Na ulicích jsme viděli mrtvá těla civilistů. Na Puškinské ulici jsme viděli prostřílená a zničená civilní auta. Bylo to strašidelné. 7. března jsme dostali šanci dostat se ven,“ vypráví dál Oleksandr.
Šli do vesnice Romanivka, kde se snažili přejít most. Oleksandrovo auto tak zůstalo doma. „Nechal jsem doma auto plné benzínu. Rusové se ho pokusili ukrást, ale nepovedlo se. Mám problémy s nohama, takže auto mi bývalo velkým pomocníkem… Už není. Teď jsem přešel na kolo. Každý rok jsem jezdil autem do letoviska Kuyalnik v Oděské oblasti na léčení. To už nebude možné. Ruští orkové tohle všechno zničili. Je smutné, že jsme si tím vším museli projít, ale díky Bohu jsme naživu.“
Podobné příběhy si na Mariánském náměstí lidé přečtou hned 4. Mimo jiné i o tom, jak Tetyane Rusové zničili její vůbec první auto Mini Cooper, které dostala od rodičů, nebo o rozbombardovaném Jeepu Cherokee, na který si manželé Denisovi dlouhou dobu šetřili a vlastníma rukama opravovali, aby ho nakonec okupanti stejně zničili.
Maxim Velčovský o své instalaci Signal Festival