Výstava Chudá Praha v Muzeu hlavního města Prahy se věnuje období od roku 1781, kdy Josef II. reorganizoval chudinskou péči, až do roku 1948. „Mnohé mechanismy fungovaly až do 20. století. Výstava představuje v jedné části chudinské instituce, chudinský ústav, chudobinec a chorobinec, které měly městu odpomoci od chudých, kteří neměli žádné zaopatření,“ vysvětluje Jana Viktorínová, autorka výstavy Chudá Praha. „V době bez sociálního pojištění ohrožovala chudoba všechny staré lidi, nemocné, po úrazech, invalidy, vdovy i sirotky.“
Dělníci na mizině
Vliv na sociální proměnu měla industrializace, kdy nastal příliv dělnického obyvatelstva. „Tyto masy byly rovněž ohroženy chudobou, zejména v dobách hospodářských krizí,“ zmínila Viktorínová.
Kde žila chudina?
V první polovině 19. století se veškeré pražské obyvatelstvo vměstnalo uvnitř hradeb. V druhé polovině 19. století nastala změna. Dělnické obyvatelstvo se z důvodu levnějších nájmů hojně stěhovalo na pražská předměstí, až na okraj Prahy, kde vznikaly právě nouzové kolonie, jak ukazuje výstava. „Poté, co se židovské město změnilo na Josefov, přestalo být ghettem, právě Josefov byl jednou z chudinských čtvrtí, kde byly neradostné hygienické podmínky a tyfus,“ uvádí autorka.
Nouzové kolonie
Právě nouzovým koloniím, kterých v Praze nebylo pomálu, je věnovaná jiná část výstavy. „Jedná se o specifický jev rozlehlých lokalit s provizorními příbytky chudiny, která neměla jinou možnost bydlení. Jednalo se o velmi náročné bydlení. Neexistovala tam žádná infrastruktura,” zmínila autorka výstavy k období začátku 20. století v Praze. Dnes se podle ní vyskytuje už jen málo pozůstatků z té doby, například v Krči. Na výstavě nechybí ani ukázková bouda, která znázorňuje, v jak velkých obydlích chudí lidé žili. V cimře o velikosti deset metrů čtverečných se tehdy tísnila celá rodina. Boudy byly stavěny většinou ze zbytkového dřeva, které Pražané nazdařbůh našli.
Místo pro žebráky
Žebráci kdysi byli umisťováni do takzvané Fišpanky. Jednalo se původně o věznici, jež stála v nynější ulici Pod Slovany a na rohu Trojické. Ve 2. polovině 19. století začala sloužit jako humanitní ústav pro tuláky a zároveň hnanecká stanice, která vycházela ze zákona o domovském právu. „O veškeré chudé měla povinnost se starat domovská obec. Jakmile byl někdo přistižen, že žebrá v cizím městě, a byl lapen, byl takzvaně hnán nebo také postrkem odeslán do své domovské obce."
Fišpanka a almuženka
Do takzvané Fišpanky se ale dostávali nejen žebráci, ale i tuláci. Žebrota v té době byla trestná, hrozilo za ni osm až třicet dní postihu. „S žebrotou se Praha snažila ke konci století vyrovnat systematicky. Na dveřích podniků nechyběly informace o tom, že se zde dávají jen almuženky, které měly odradit žebráky od návštěvy konkrétního domu.” Město tehdy vyzývalo obyvatele, aby nedávalo chudině peníze, ale lístky pro hmotnou pomoc, kterým se právě říkalo almuženky.
Mnohem více se však o historii vývoje »chudé Prahy« dozvíte na výstavě, ta potrvá až do 25. srpna. V rámci návštěvy Muzea hlavního města Prahy můžete zhlédnout ještě další, tematicky příbuznou výstavu Dýmová hora, která se věnuje pro změnu dnešnímu bezdomovectví.
Kde: Muzeum hl. m. Prahy, Na Poříčí 52.
Kdy: Otevřeno od úterý do neděle v čase 9-18 hodin.
Za kolik: Základní vstupné činí 150,- Kč, snížené činí 60,- Kč.
