„Já a můj bratr jsme mezi starožitnostmi vyrůstali, ale tak přirozeně, měli jsme doma něco starého i něco moderního,“ rozpovídala se Simona o tom, jak jim jejich babička i rodiče dovolili se starožitností dotýkat a prohlížet si je. „A já to stejně dělala i se svými dětmi.“
Lásku ke starožitným věcem v Simoně vlastně vypěstovali rodiče - často ji totiž brávali na výlety do muzeí, hradů i zámků, kde mohla krásu starých věcí obdivovat. V roce 1990, čerstvě po sametové revoluci, si pak Simonina maminka otevřela obchod se starožitnostmi. „My s bratrem jsme pracovali čerstvě po škole jako ajťáci a začali jsme ze zvědavosti studovat Rudolfinskou akademii, což je rekvalifikační studium Asociace starožitníků, a občas jí pomáhali,“ vzpomíná, jak ji srdce a počínající rodinná tradice zavedly k tomu, co měla ráda v dětství.
Nakonec se k matce oba připojili a kolem třicítky úplně změnili profesi. „Od té doby jsme se nepřestali učit nové věci. Je to náročná profese, kde potřebujete spoustu znalostí a máte dosti zodpovědnosti, ale je to zajímavé a svobodné povolání,“ přibližuje Simona.
Nestačí si koupit obchod a mít nábytek
Stát se starožitníkem ale není jen tak. „Mohlo by se zdát, že je to snadné. Najmete si obchod, seženete nějaké peníze, sestudujete asi deset zákonů, které se vás nejvíce týkají, a hurá do toho,“ říká Simona a vysvětluje: „Abyste dostali živnostenský list na obor Nákup a prodej předmětů kulturní hodnoty...., musíte mít kvalifikaci.“
Co ale dělá starožitníka skutečným profesionálem, jsou podle ní nakonec zkušenosti. „Musíte starožitnostem dobře rozumět, bez toho to určitě nejde. A druhů starožitností je navíc hodně,“ popisuje úskalí, která na čerstvé starožitníky čekají. Musí se totiž naučit znát a zařadit do správného období nejen nábytek či šperky, ale i historické textilie, sklo, porcelán, obrazy či hračky. S tím je starožitnickým „učňům“ nápomocná právě Rudolfinská akademie Asociace starožitníků, která poskytuje dvouletý rekvalifikační kurz a kde Šustková působí jako odborná lektorka se zaměřením na textilie, kroje, gobelíny a hračky. Člověk této profese se však podle ní vzdělává neustále. Důležitý je podle ní zejména fyzický kontakt s věcmi i lidmi, kteří je prodávají - aby se starožitník dozvěděl původ i příběh leckdy cenného kousku.
Jako viceprezidentka Asociace starožitníků (AS), do které se starožitníci hlásí dobrovolně, zastupuje asi tři sta starožitníků z celé republiky. „Většina z nás má vlastní obchody či aukční síně,“ uvádí. Asociace řeší problémy, které obchodníky trápí a kterých neustále přibývá - nejčastěji se zákony. „Snažíme se je řešit s úřady a legislativci, posouvat je, či pomáhat kolegům radou, jak se přizpůsobit někdy přímo nešťastné legislativě apod.“ Problém podle ní způsobuje starožitníkům například povinnost kontrolovat doklad kupujícího, pokud mu prodávají zboží v hodnotě více než 25 tisíc korun. „Často pak z prodeje i sejde, protože zákazníci toto opatření neznají a je jim podezřelé, že v jiném typu luxusních obchodů to po nich nechtějí,“ říká.
Stěžejní je dobrá pověst
Že by se starožitníci snažili lidi ošidit a napakovat si kapsy, je podle ní nesmysl. „Starožitníci v kamenných obchodech, teď myslím ve skutečných starožitnostech či anticích, zejména s logem Rudolfa (členové AS), se vás rozhodně nesnaží okrást. My se naopak snažíme, aby každý byl z toho, co si u nás koupil, úplně nadšený. Aby se k nám, v ideálním případě, neustále vracel a přivedl i své kamarády.“
Starožitníci poskytují kromě zboží také odborný výklad, poradenství a shání sběratelům věci na míru. „Musíme bojovat a udržet si své místo na trhu, a to se dá hlavně dobrou pověstí. Navíc máme ze zákona záruky na prodané zboží a každý si nás lehce v obchodě najde,“ zmiňuje. Problémem ale podle ní mohou být lidé, již chodí nabízet starožitnosti přímo do bytů. Lidé by měli pečlivě vážit nákupy přes inzeráty na internetu či podezřele levné nákupy na nejrůznějších burzách. Tam by se mohli někdy napálit.
Přijďte se starožitností na veletrh
Na závěr Šustková prozradila, co dělat, když doma najdeme starožitný kousek po babičce. V první řadě doporučuje orientačně zjistit, jakou má vaše starožitnost cenu. „Nafoťte ji třeba na mobil ze všech stran a pošlete e-mailem, nebo ještě lépe obejděte s fotkami pár obchodů. V ideálním případě vezměte kýžený kousek s sebou.“
Jakmile zjistíte hodnotu věci a chcete ji prodat, existuje několik možností. Za hotové, kdy vám obchod věc rovnou zaplatí a vy spokojeně odejdete, dostanete podle Simony zhruba 50-60 % prodejní ceny. Možností je také svěřit věc do komisního prodeje, po prodeji pak můžete dostat až 80 % prodejní ceny. Variantou je také dát věc do aukčního domu a doufat, že se draze prodá v aukci. „Záleží na tom, co prodáváte, protože pro každou věc se hodí něco jiného. Vždy se sepisuje smlouva a budete potřebovat osobní doklady.“ Od čtvrtka 11. dubna do neděle 14. dubna můžete přinést poklady po prarodičích také osobně na Antique veletrh v Novoměstské radnici, kde vám s nimi odborníci poradí.
