Když projdete hřbitovní branou, městský ruch utichne a každodenní všednost vystřídá věčnost. Pod korunami staletých lip a jasanů se jako pod deštníkem ukrývá nevšední galerie.
Desítky kamenných náhrobků a kovových křížů vyrůstají z travnatého koberce a svádějí nekonečný boj s břečťanem, který je při své cestě za světlem bezostyšně pohlcuje. Náhrobky jsou většinou bohatě zdobeny díly věhlasných sochařů.
Figury zemřelých, alegorické postavy truchlících, holubice, andělé smrti a Kristus Spasitel, ti všichni zde drží věčnou stráž pod dohledem Leopolda Thun-Hohensteina.
Podívejte se, jak na to hřbitově vypadá.
Monumentální litinový náhrobek posledního pasovského knížete a biskupa nelze přehlédnout. Na pomezí života a smrti klečí na vysokém podstavci a modlí se nad otevřenou knihou. Co je v ní napsáno, nikdo neví, ale staropražská legenda praví, že kdo se do knihy podívá, spatří datum své smrti.
Chlapci bez tváře
Jeden náhrobek svou jinakostí nad ostatními vyniká. Před hřbitovní zdí se zdvihá mohutný hranol, jehož horní strana s víkem zvolna stoupá ke kamenné stéle, završené trojúhelným štítem. Není zde žádný nápis. Mramorovou desku vzal čas, nebo spíše vandalové.
V čele bezejmenné hrobky je pouze malá čtvercová dlaždice s portréty dvou chlapců. Do tváře jim přes značné poškození pohlédnout nelze. Přesto právě tento kousek keramiky je stopou vedoucí k odhalení jejich identity.
Hrobka patřila pražské kamnářské rodině Sommerschuhů. Poslední odpočinek zde v roce 1859 nalezl syn zakladatele rodinné dílny Václav, kterého zde pohřbil jeho syn Jan Václav.
Hrobku postavili podle kamen
Základem podnikatelského úspěchu Sommerschuhů byla rychlá adaptace na zavádění nového otopného paliva, uhlí, do šlechtických paláců a měšťanských domácností. Keramická kamna se stala vlajkovou lodí pražského závodu a jejich specifický pyramidový tvar předlohou pro rodinnou hrobku.
Taková inspirace byla ve své době opravdu ojedinělá a byla by nejspíše i dnes. Jan Václav Sommerschuch měl pět dětí. Synové Quido a Richard zemřeli velmi mladí a jsou to ti chlapci bez tváře, zobrazení na dlaždici v čele hrobky.
Pokračovatelem rodinné tradice se stal Emil Sommerschuh, který roku 1898 přestěhoval továrnu z Prahy do Rakovníka. Zde se začala psát nejslavnější kapitola její existence, zvláště když ji roku 1907 koupil Jan II. kníže z Lichtenštejna, vlastnící cihelnu v Poštorné u Břeclavi. Tímto se přeměnila na akciovou společnost „Rakovnické a poštorenské keramické závody“, ve které byl Emil Sommerschuh generálním ředitelem až do své smrti v roce 1920.
Sommerschuhovy výrobky na stovkách staveb
Výrobní sortiment továrny byl za jeho života rozšířen na mozaikové obrazy a hlavně keramické obkladačky a dlaždice. Nalezneme je na stovkách činžovních a rodinných domů, ale také řadě významných staveb u nás i v zahraničí. Za všechny jmenujme například Obecní dům, Hotel Imperial v ulici Na Poříčí, starou čistírnu v Bubenči nebo Všeobecný penzijní ústav na Žižkově.
Tradici slavného závodu dnes udržuje firma RAKO, na rodinu Sommerschuhů se však poněkud zapomnělo. Nic tomu nenasvědčuje lépe než bezejmenná hrobka na Malostranském hřbitově. SIC TRANSIT GLORIA MUNDI! (Tak pomíjí světská sláva!).
Podívejte se na fotky hřbitova:
Asi kilometr od hřbitova najdete čtvrť Malvazinky. Ta svým vzhledem připomíná Zlatou uličku na Hradě. V tomto díle Selfie z Prahy se podívejte, jak to tu vypadá:
Utajené místo v Praze, které vypadá jako Zlatá ulička! A jak automat rozezná mince? Matěj Smlsal, David Vaníček
