Přelom 19. a 20. století byl na celém světě obdobím prvních kroků k rovnoprávnosti mužů a žen ve společnosti. Teprve za první republiky u nás získaly manželky Čechů právo volit, zatímco muži hlasovali už za císařství. Nástup žen do práce v pražské městské hromadné dopravě proto v prosinci roku 1914 přinesl velké pozdvižení.
„Událost přímo souvisela s první světovou válkou, protože velká spousta personálu byla odvedena na vojnu. Ženy tehdy mohly začít pouze vykonávat funkci průvodčích vlečných vozů, bylo jich zhruba 500,“ popisuje dění těsně před vznikem samostatného Československa vedoucí archivu Dopravního podniku hlavního města Prahy (DPP) Pavel Fojtík.
Práce v tramvaji byla náročná
Elektrickým podnikům, tehdejšímu provozovateli MHD v Praze, chyběli kvůli válce zaměstnanci. Pokud nějaký muž zůstal a neodešel bojovat za císaře, bylo potřeba, aby zejména zastával tehdy fyzicky náročnou pozici řidiče tramvaje.
„Řidiči tramvají levou rukou točili těžkopádnou klikou, pravou obsluhovali ruční brzdu. Navíc se ve službě 12 hodin stálo. Průvodčí v tramvaji prodávali jízdenky a plnili další úkoly. Bylo to zaměstnání, které bylo také poměrně náročné, protože zaměstnanci museli být neustále ve střehu,“ přibližuje Fojtík.
Žena měla najednou přikazovat muži
Nástup žen do provozu pražské MHD s sebou přinesl mnohá dosud nevídaná úskalí. „Uvědomme si, že ty ženy nastupovaly před sto lety. Tehdy tak často nechodily do práce, jejich úkolem ve společnosti bylo být doma, starat se o rodinu, vařit a nakupovat. Když už pracovaly, bylo to většinou podnikání typu krámek, žehlení nebo mandlování prádla,“ vysvětluje Fojtík.
Místo toho se náhle žena v Praze ocitla jako průvodčí v městské dopravě, což v té době byla autoritativní funkce. „S představou, že najednou mužům v dopravním prostředku vydává pokyny žena, se muselo dost pánů jen těžko vyrovnávat. Průvodčí například přikazoval cestujícím, co mají dělat, kdy mají nastoupit nebo vystoupit. Určoval také zákaz nástupu cestujícím v případě přeplněného vozu,“ říká archivář.
Pomáhali novináři
Dalším důkazem tehdejšího nevídaného nástupu žen do pražské MHD je podle vedoucího archivu DPP dobový tisk, ve kterém se objevovaly prosebné články. „Novináři si tehdy tuto skutečnost uvědomovali, což bylo zajímavé. Věděli, že úloha žen – průvodčích není vůbec jednoduchá a ve svých článcích apelovali na veřejnost, aby ženy poslouchala,“ uvádí Fojtík.
Nezbytností, na kterou musely Elektrické podniky jakožto provozovatel pražské MHD reagovat, byly také uniformy pro ženy. Stejnokroje pro mužské průvodčí samozřejmě existovaly.
„V té době bylo nemyslitelné dát ženám pánské kalhoty, musela se řešit otázka módy. Oděv bylo nutné vymyslet prakticky, zároveň ale musel vypadat jako stejnokroj,“ vypráví Pavel Fojtík.
Mezi válkami ženy propustili
Po ukončení první světové války se s návratem mužů z fronty ženy se zaměstnáním průvodčí roku 1920 rozloučily. Nikdo však netušil, že pouze dočasně. „Situace se opakovala prakticky stejně při mobilizaci v roce 1938 a pak návazně, když vypukla druhá světová válka,“ komentuje další vývoj Fojtík.
Po rozprášení hitlerovského režimu už ženy ve funkcích průvodčích pražské MHD zůstaly až do doby, kdy tato pozice se zahájením provozu metra roku 1974 přestala existovat.
Tramvaje řídí od 50. let
Od poloviny 20. století se měli Pražané možnost setkávat nejen s ženskými průvodčími, ale konečně také s řidičkami tramvají.
„Stalo se tak, jakmile se z řízení tramvaje stalo fyzicky nenáročné zaměstnání. Psychicky je samozřejmě tato práce náročná stále, s nárůstem dopravy dnes ještě víc než v minulosti. Jakmile se už ale řidiči mohli v tramvaji posadit a řídit vůz pedály či pákou, mohly ženy začít zastávat i tuto funkci,“ doplňuje Pavel Fojtík.
