18°C
„Odmítnutí poskytnout další zdravotní péči pacientovi v terminální fázi léčby, která již není medicínsky indikována a která pouze na omezenou dobu oddálí okamžik medicínsky již neodvratitelné fyzické smrti, není porušením rovnosti zacházení ani práva na ochranu před diskriminací z důvodu zdravotního postižení,“ stojí v rozsudku senátu s předsedou Robertem Waltrem.
Žalobu rodičů zamítl Obvodní soud pro Prahu 5, neuspěli ani s odvoláním k Městskému soudu v Praze. Poté ještě podali dovolání k NS. Uváděli v něm, že pokud by nemocnice se všemi pacienty, jimž selhávají základní životní funkce, zacházela tak, že jim neposkytne resuscitační péči, byla by existence oddělení ARO v nemocnici zbytečná. Lékaři se podle dovolání mají pokoušet o oživení každého takového pacienta bez ohledu na prognózu, pokud jim ovšem pacient nebo jeho zákonný zástupce nedá informovaný souhlas k odlišnému postupu.
Odmítnutý převoz na ARO
Dítě zemřelo v roce 2012 ve Fakultní nemocnici Motol. Podle rodičů měli zdravotníci při poslední z několika hospitalizací dítě dříve přeložit z jednotky intenzivní péče na ARO. Lékaři to odmítali s poukazem na to, že stav, který postupně vedl k multiorgánovému selhání, je nezvratný.
Jednání odporující etice
NS už v jednom ze svých starších rozhodnutí uvedl, že pokud by přijal „zjednodušující a paušalizující“ závěr o nezbytnosti resuscitovat za každých okolností jakožto právní standard, mohl by tak nutit lékaře k jednání odporujícímu lékařské etice a působícímu pacientům zbytečnou trýzeň či snižujícímu jejich důstojnost na sklonku života.
Podobně soud argumentoval i v novém rozhodnutí. „Ani poukazem na zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením nelze nutit lékaře k porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči podle nejlepších dostupných poznatků, tj. lege artis, či porušovat zásady lékařské etiky,“ stojí v rozsudku.
Není to první případ
Ústavní soud se nedávno zabýval stížností pozůstalých po ženě, kterou zdravotníci ve svitavské nemocnici neresuscitovali po srdeční zástavě, nakonec ji zamítl. Resuscitace by podle zdravotníků nevedla k obnovení srdeční činnosti nebo by obnovila životní funkce jen na velmi krátkou dobu při prodlužovaném utrpení umírající.
Zdravotnický personál podle Ústavního soudu postupoval s respektem k právu na lidskou důstojnost pacientky, rozhodl se, že nebude prodlužovat okamžik utrpení. Zároveň ale soud zdůraznil, že zdravotníci musejí s pacienty a jejich blízkými dostatečně komunikovat, vysvětlovat jim možnosti, ujistit se, že vše dobře chápou. Málokdo ví, že sám může předem vyslovit přání, aby jej zdravotníci neoživovali, pokud bude stav beznadějný.
