Jak jste se dozvěděli, že jste byli vysláni na misi do Turecka?

Kroulík: Byli jsme v práci, žádný výjezd jsme zrovna neměli, spali jsme na základně. Přišla standardní smska, zda můžeme vyrazit.

Šlachta: Mně jako logistikovi týmu volal můj nadřízený asi o půl paté ráno do ložnice. Byl jsem aktivní dříve, u nás logistiků, kteří máme na starosti veškeré technické vybavení, je to nutné.

Kolik času bylo na přípravu k odjezdu?

Kroulík: Z naší směny, která byla na stanici, tam jelo sedm kluků, ale z ostatních ne všichni byli tou dobou v práci a ne všichni bydlí v Ostravě. Logistici mezitím museli dát veškerý materiál dohromady, nic nesmělo chybět. Do odletu zbývalo asi 12 hodin.

Jaké vybavení jste museli chystat?

Šlachta: Ono se to dělí na dvě části. První je týlové vybavení, tedy zázemí tábora jako stany, hygiena, spaní. Maličkosti jako deky a podobně. A pak je ta zásahová část, tedy to, čím se maká v terénu. Mnoho věcí jsme museli narychlo dávat dohromady. Byla to trochu honička. Až mě překvapilo, jak jsme to zvládli.

Co samotný přesun na letiště?

Šlachta: Rozlišuje se pozemní a letecká cesta, je třeba řešit množství převážených věcí, jejich hmotnost. Třeba pro nebezpečné látky jsou jiné předpisy v letadle, než když je vezete autem. U letecké přepravy se klade důraz na označení každé bedny s materiálem, jejich váhu, rozložení v letadle a podobně. Spousta maličkostí, které hrají roli.

Video
Video se připravuje ...

Zázračná záchrana 17leté dívky z trosek po zemětřesení v Turecku. Po 248 hodinách! Reuters / Foto Profimedia

Jaký druh nebezpečného materiálu myslíte?

Šlachta: Třeba veškeré baterie či tlakové lahve. Vezli jsme ty s kyslíkem potřebné k resuscitaci osob, jiné se vzduchem na zvedací vaky. Dále palivo. Samotné agregáty na benzín jsou brány jako nebezpečné. Musí být prázdné, benzín vylitý.

Kroulík: Šlo o komerční let. Letadlo bylo domluveno, pro tyto případy máme vždy nějaké předpřipraveno na základě smlouvy.

Probíhala během letu nějaká příprava?

Kroulík: Nějaké povědomí o tom, co se v Turecku stalo, bylo, ale konkrétní věci, jako typ budov, jejich konstrukce a podobně, to jsme zjistili až na místě.

Na letišti byly údajně nějaké problémy…

Kroulík: Přistáli jsme místo Adiyamanu, kde jsme měli zasahovat, na letišti Adaně, kde panoval trochu chaos.

Šlachta: Hledal se pak způsob, jak nás dopravit do Adiyamanu. Lidi s batohy přepravily vojenské letouny, jenže materiál musel po zemi. Sehnali jsme tam nějaký kamion, jenže cesta 300 kilometrů po zemi a po zemětřesení zabrala kamionu celý den. Letadly jsme tam za 45 minut, ale neměli jsme ani kopačku.

Jak to bylo s domluvou s místními?

Šlachta: Taková klasika, někdo na místě anglicky uměl, někdo ne. Pro nás bylo klíčové se domlouvat s místními bagristy a řidiči těžké techniky.

Kroulík: Letěl s námi i rodilý Turek, který umí anglicky, takže kombinace turečtina, angličtina, čeština byla.

Šlachta: Samozřejmě jsme byli rozmístěni na více místech, on také nemohl být vždy všude a vzhůru 24 hodin denně celý týden, takže jsme si museli občas poradit i bez něj. Mezi místními se objevil často někdo, kdo anglicky uměl a ke konkrétním místům, kde jsme zasahovali, vztah.

Jak probíhala příprava tábora?

Kroulík: Jedno družstvo připravilo alespoň základ tábora a vyrazilo na místo zásahu, ostatní tábor dokončili a doladili tak, ať se tam dá v 69 lidech fungovat.

Pak přišly samotné zásahy. Jak na vás zapůsobil rozsah katastrofy?

Šlachta: Pár lidí od nás už zasahovalo při zemětřesení v Íránu, ale to co jsme viděli v Turecku, se nedá s ničím srovnat. Ten rozsah byl obrovský. Bylo to nepředstavitelné.

Kroulík: Hned jsme začali makat. Čím víc člověk na to kouká a přemýšlí, tím je to horší.

Práce jste si rozdělili jak?

Kroulík: Na jedné budově pracovalo zhruba 11 našich lidí. Jednu oblast si vzala většinou čtvrtina celého týmu, na ní jsme se pak střídali. Místním s těžkou technikou jsme říkali, jak a kde které trosky odklízet. Na počátku jsme v noci odklidili doslova celou budovu, kde jsme hledali údajně živou ženu, ale bohužel marně.

Přišly nálezy dalších a dalších mrtvých těl...

Kroulík: Je to taková beznaděj, stále hrabete a hrabete, ale stále jen mrtví… Když pak narazíte na živého člověka, to byl skvělý pocit.

Šlo o dvě živé ženy, jak záchrana probíhala?

Šlachta: Ano, byla to matka a dcera. Přežily pět nocí, kdy regulérně mrzlo, počasí bylo přibližně stejné jako v Česku. Bylo to asi 300 metrů od našeho místa zásahu. Přijeli dva místní na motorce a chtěli naši pomoc, že v jiném domě našli dva živé lidi. Bylo to naléhavé a dušovali se, že s nimi komunikují a mají je na dosah. Tak jsme se tam vydali. Nebyl tam žádný tým, byl tam místní bagrista, který hrabal a hrabal. Podařilo se odkrýt miniaturní kapsu, ve které ženy přežily. Měly štěstí, nějak se zapřel strop se stěnou. Pomohli jsme je odtamtud vytáhnout, uložili jsme je do nosítek a zorganizovali jsme řetěz s asi 50 místními lidmi. To místo bylo poměrně vysoko, terén náročný. Byl to kopec sutin, všude trčely dráty… Záchranka tam byla hrozně rychle, ani jsme nestihli slézt dolů.

Kroulík: Hřály se v mrazech navzájem. Byla tam s nimi další osoba, ale mrtvá. I ta pro ně byla zdroj tepla…

Co další tipy na přeživší od místních?

Šlachta: Ono bylo těžké všem informacím věřit. Lidé tam byli zoufalí, věřili, že jejich příbuzní žijí a doslova si nás přetahovali, ať pomůžeme právě jim. I jeden dům jsme prohledávali opakovaně, protože se objevovali znova a znova lidé, kteří tvrdili, že tam někdo žije.

Kroulík: Přišel člověk, že mu právě někdo zavalený psal smsku. Později jsme ho vytáhli, ale bohužel nebyl ve stavu, kdy mohl někomu telefonovat…

Mise se vám nakonec prodloužila na 11 dní. Jak to vnímaly vaše rodiny?

Šlachta: Když jsme dojížděli, ani jsem se nedostal domů, to je úděl logistika. Jen jsem zavolal, že jedu asi na týden pryč. Kolega mi jel domů do Frýdlantu nad Ostravicí pro pas a nějaké základní věci, které jsem neměl na základně. Mám dva malé syny (1 a 4), ti to ještě tak úplně nevnímali. Ale ten čtyřletý si teď hraje doma na zemětřesení. Postaví lego a prásk, shodí ho. Pak zachraňuje figurky jako lidi. Já mu nic nepopisoval, nevím, kde to viděl… Domů jsme se každopádně těšili neskutečně.

Kroulík: Já sice doma byl, jsem z Kozmic u Opavy, ale ze synů (8 a 14) byl doma jen ten mladší, který byl zrovna nemocný. Říkám mu „Štěpi, odlétám do Turecka“ a on na to „Jojo, ahoj!“ Když jsem se vrátil, říkal mi, že v tu chvíli mu to vůbec nedošlo. Taky jsem se už těšil domů. I proto, jak se vše o několik dní protáhlo…

Musíte to, co jste viděli, nějak vytěsňovat z hlavy?

Kroulík: Máme k dispozici psycholožku, máme s ní nějaká sezení, ale myslím, že to všichni zvládáme dobře. Pomohlo, že už na místě jsme měli skvělou partu. Nikdo netlačil na pilu, panoval humor, i když jsme jeli na místa zásahu. Bylo to potřeba, abychom fungovali v pohodě.

Šlachta: Na něco takového nezapomenete, nevidíte to zrovna každý den. Vryje se to hlavy. Ale dělali jsme věci po svém, tak jak jsme naučení a jak to umíme.

Fotogalerie
39 fotografií