BLESK: Jaké máte první pocity na svobodě? Po třiceti letech strávené ve vězení a psychiatrické léčebně. Nikdo údajně v Česku neseděl déle…

„Je to hodně silný. Protože teď můžu říct, že jsem svobodný člověk. Čekám už jenom na právoplatné potvrzení (formální rozhodnutí o nabytí právní moci propuštění – pozn. red.) od soudu. Mělo by přijít do čtrnácti dnů.“

Pak už opustíte definitivně psychiatrickou léčebnu?

„Ano. Pak odsud navždy odejdu. Už jenom ten pocit, že můžu jít, kam budu chtít, nebudu už na nikoho vázaný.“

Co bylo ve vězení nejtěžší zvládnout?

„Úplně nejhorší bylo, že mě v nějakých dvaadvaceti letech v Plzni na Borech znásilnili. Dá se říct, že tahle zkušenost byla pro mne nejděsivější.“

Vy jste se kvůli tomu pokusil sáhnout si na život?

 „Měl jsem v base dva pokusy o sebevraždu. Jednak kvůli tomu znásilnění. A pak také, ať jsem ve vězení vykládal horem dolem o tom, že jsem tetu a babičku nezabil a že jsem nic neudělal, tak mně stejně nikdo nevěřil. Tam jsem pro ně byl prostě dvojnásobný vrah se sexuálním pokusem. Bylo to šílené, na zbláznění.“

Jak jste tam dokázal mezi mukly vůbec přežít?

„Věděl jsem, že jsem nic neudělal. A to mě drželo. A taky díky paní Kovářové, mojí učitelce ze základky. Ona za mnou jezdila, když mi umřeli mamka a taťka. Ona potom sehnala i kluky ze Šalamounu. Oni mě dostali z vězení a teď se povedlo i to, že budu pryč z léčebny. Nyní se pouštíme do přípravy k obnově procesu. Předložíme u Krajského soudu v Brně nové důkazy.“

Připravovali vás ve vězení a léčebně na propuštění?

„Byl jsem na konci na takzvané výstupce. Tam byla už kuchyňka, kde jsme si mohli občas sami něco uvařit. Byla tam pračka. Mohli jsme si vyprat. I nakoupit takové ty věci běžné denní potřeby. Uvařit si tedy umím.“

Video
délka: 08:52
1080p 720p 360p

Roman Ševčík 

Máte plán, kde budete žít? V Křtinách, kde jste bydlel před zatčením, už nikdo z příbuzných nežije a nemáte tam už ani domek po předcích…

„Našel jsem si za mřížema přítelkyni. Máme požádáno v Blansku o sociální byt. Kdyby to nevyšlo, paní učitelka s přítelkyní zařídily malý domeček v Rájci. Je to baráček s dvěma místnostmi. Tam bych byl, než bychom dostali v Blansku ten byt.“

Bydlení jste si zařizoval sám?

„Rájec našla paní učitelka. Byly se tam s přítelkyní podívat. Je to přes nějakou makléřku. Je tam 5300 korun nájem, 5300 vratná kauce a 5300 odměna makléřce. To je za první měsíc, pak by byl už jen nájem. Celkem musíme dát nyní hned dohromady skoro šestnáct tisíc.“

Máte ty peníze? Našetřil jste si ve vězení něco?

 „Nemám. Na účtu je nějakých pět tisíc. Ředitel charity mi slíbil, že buď to oni nějak uhradí, nebo že se podívají po nějakém bytě v Blansku.“

Roman Ševčík dostal zprávu, že v Blansku bude moci bydlet díky tamní charitě v sociálním bytě 1+1. - pozn. red.

Z čeho ale budete žít?

„Nemám našetřeno prakticky nic. Mám jen plný invalidní důchod, který mi dělá 6577 korun. Tady taky ten pobyt něco stojí. Celkově mám na účtu i s důchodem dohromady nějakých 9750 korun.“

Z toho se ale žít dost dobře nedá…

„Chci si najít práci. Adekvátní mému postižení. Mám místo nohy protézu. Můžu dělat jakoukoliv práci, ale jenom vsedě. Nebudu toho mít moc, to je jasné.“

Když se vrátíme k vašemu případu. Proč jste se tehdy v roce 1989 vyšetřovatelům k vraždám babičky a tety přiznával?

„Za prvé: Tehdy mě asi dvakrát policajti strašně zmlátili. A za druhé: To přiznání jsem napsal v hypnóze.“

V hypnóze!?

„Nevěděl jsem vlastně, co jsem psal. Dotyčný doktor, co mě zhypnotizoval, mi to celé slovo od slova nadiktoval. On se představil, že mě zhypnotizuje, a pak mi diktoval, co mám psát. Takže to nebylo z mé vlastní vůle. Tvrdil jsem tehdy celou dobu a tvrdím to stále, že jsem nic neudělal.“

Máte nějakou vlastní teorii, kdo vaši babičku a tetu v únoru 1989 v jejich bytě na brněnských Vinohradech zavraždil?

„Teorii ani nemám. Já si myslím, že tam spíš musel být nějaký zájem z vyšších míst. Prokurátor tehdy esenbákům napsal, že je zapotřebí okamžitě chytit pachatele, protože hrozí mimořádné znepokojení velké části veřejnosti v Brně.“

Opravdu?

„Když bychom nyní tedy připustili, dejme tomu, že bych to eventuelně udělal, i když jsem to samozřejmě neudělal, tak mám další otázku: proč v uvozovkách dvojnásobnou obyčejnou vraždu vyšetřovala Státní bezpečnost, a ne kriminálka? To jsem se dozvěděl ovšem až po letech.“

Proč by měli označit za vraha právě vás?

„Já jsem jim padnul dobře do rány. Byl jsem mladý. S policií a policisty jsem neměl tehdy vůbec žádnou zkušenost. Možná jsem něco někde vykládal, abych se udělal zajímavější. Na mne pak u výslechu stačilo dvakrát, třikrát houknout a já se sesypal. Ale nikdy jsem se o vlastní vůli nepřiznal!“

Noční můra domácí justice?

Brnem otřásla 4. února 1989 brutální vražda dvou žen se sexuálním podtextem. Vrah vnikl podle soudního spisu do bytu oknem. Třemi ranami lahví od sifonu nejprve zabil Janu L. (†35). Při činu jej přistihla matka zavražděné, Marie Š. (†62), kterou vzápětí vrah ubodal deseti ranami nožem. Při odchodu ještě pořezal Janinu sestru a jejího muže.

Soud za to poslal za mříže Romana Ševčíka, vnuka a synovce zavražděných žen. Navzdory tomu, že čtyři svědkové místopřísežně prohlásili, že tehdy 19letý, mentálně zpomalený mládenec, spal v době vraždy celou noc u druhé babičky ve 20 km vzdálených Křtinách.

Československý soud nicméně bez jakéhokoliv přímého důkazu vyměřil Ševčíkovi 21 let kriminálu a navrch mu přidal devět let uzavřené psychiatrické léčebny. Z ní vyšel na svobodu v pondělí 11. března 2019. Případ, který po zveřejnění Bleskem vyvolal celospolečenskou polemiku o vině a trestu, je označován za noční můru tuzemské justice.