Slavíte životní jubileum, což bývá důvodem k ohlédnutí zpět. Už jako dítě jste navštěvoval dramatický kroužek, co vás na herectví už od mládí lákalo?
Jubileum je dost děsivé slovo. Snažím se brát život, jak jde a nějaké číslovky moc nevnímám. Nabízí se ale důvod k oslavě s rodinou a přáteli a po období, které jsme prožili, není žádný večírek marný (usmívá se). Uvědomil jsem si, jak kolem sebe potřebuju lidi a v nejlepším případě kamarády.
Od malička jste měl umělecké ambice?
Do dramatického kroužku jsem chodil zhruba od deseti let. Bavilo mě to moc. Zběhnul jsem k „dramaťáku“ ze studia zobcové flétny, ta mě moc nebrala. Chtěl jsem hrát na klavír, na který rodiče neměli peníze, dostal jsem flétnu – trochu zklamání, vydržel u ní asi čtyři roky a zvítězil dramatický obor.
Kdo vás v době studií nejvíce ovlivnil?
Kromě toho, že jsme se vyblbli, nás vedl pan profesor Jan Roubal, který nemohl v době socialismu učit ani na vysokých ani na středních školách. Hodně nás ovlivnil i lidsky, nasměroval do oblastí, o kterých jsme v té době neměli ani ponětí... Změnil nám žebříček hodnot. Štěstí na lidi, které jsem v životě potkal, jsem měl velké. Děkuji za to osudu. V maturitním ročníku jsem si řekl, že na zkoušky na JAMU půjdu, abych si jednou nevyčítal, že jsem nezkusil všechno. Zkoušky vyšly, na JAMU jsem potkal paní Zdenu Herfortovou, pana Stanislava Mošu, mé profesory herectví a paní Marii Steinerovou profesorku zpěvu, kteří můj život otočili o 180 stupňů. Zase to štěstí na lidi.
Vaši kolegové o vás tvrdí, že jste renesanční osobnost. Těší vás takové označení?
To jsou hodní, že to říkají, ale jestli jsem renesanční, tak jen díky tomu, že se snažím výzvy, které mě potkávají, přijmout a naplnit je co nejlépe, abych se za to nemusel stydět. To mě zase naučili rodiče. Pozor, zase se nehrnu úplně do všeho. Pochybuji o sobě na každém kroku a do věcí, kterým nerozumím, netěší mě a neumím je, se nepletu. Jsem rád, že žiju v době, ve které žiju, že mi život neustále přináší nové a nové podněty, potkávám nové a zajímavé lidi, přitom mám kolem sebe okruh stálých a skvělých přátel a nesmírně si toho vážím. Prostě nikdy není nuda, a to je perfektní.
V současné době na prknech Hudební scény MdB hrajete v muzikálech Mamma Mia a Pretty Woman. V jakých dalších představeních vás mohou diváci vidět?
Na naší hudební scéně ještě třeba v muzikálech „Donaha“, „Flashdance“, „Poslední loď“ a spoustě dalších. Na činoherní scéně v inscenacích „Antonius a Kleopatra“, „Ztracený ráj“, „Splašené nůžky“, „Žebrácká opera“, „Skleněný pokoj“, atd. Moc mě baví žánrová pestrost v našem divadle. Uspokojím mou lehce schizofrenní touhu zahrát si v komorním dramatu, kdy diváci rozumí nitru postav a rozklíčují skryté významy. A zároveň zažiji i atmosféru jako zpěvák na rockovém koncertu před bouřícím, křičícím a roztančeným publikem při produkcích na Hudební scéně.
Kromě herectví se v poslední době věnujete také režijní práci. V jaké roli se cítíte silnější „v kramflecích“ – herce nebo režiséra? Je pro vás těžké na kolegy divadelníky, s nimiž běžně hrajete, zvýšit hlas jako režisér?
Pevnější v kramflecích se cítím jako herec. Režírovat můžu jen kusy, které mě zajímají, rozumím jim, a proto je můžu ve své představě a výkladu předložit divákům. O téhle představě musím přesvědčit i kolegy herce, abychom táhli za společný významotvorný provaz (usmívá se). Křičením se myslím nikdy ničeho nedosáhne. Konflikty vznikají ze vzájemného nepochopení a nic jiného, než komunikace to nespraví. Je to dřina, chce to pevné nervy a nepolevit.
Vaším prvním režijním počinem bylo nastudování divácky velmi oblíbeného muzikálu Noc na Karlštejně, který se hraje dodnes…
Noc na Karlštejně, jsem miloval už jako dítě, je to pohádka, která má i skvělý a chytrý humor, krásné písničky. Nechci filozofovat o Noci na Karlštejně, ale myslím, že její oblíbenost u diváků spočívá i v tom, že nás Čechy ukazuje, takové, jací bychom chtěli být.
V této sezóně chystáte představení o další královně, tentokrát Elišce Rejčce, jste i autorem scénáře. Proč jste si vybral právě tuto postavu našich dějin, čím vás zlákala?
Vnitřní silou, odvahou vzepřít se zavedeným konvencím, cílevědomostí, schopností překonávat nepřízeň osudu, nezlomností. U šlechtičny její doby nevídané. Touze jít za svou láskou. Ale také tvrdě za svým cílem. Pořád studuji další a další materiály a čím více vím, tím víc nevím (usmívá se).
VIDEO: Veronika Khek Kubařová o novém filu Přání Ježíškovi.
Veronika Khek Kubařová Markéta Reinischová
