Pro 18letou Ostravanku si přišlo gestapo v roce 1940. S dalšími mladými psala v noci po plotech a zdech protifašistická hesla a házela tajně letáky do domovních schránek. Udal ji pozdější tajemník KSČ.

Gymnazistku obvinili z velezrady, čekala, že dostane provaz. Výslechy vydržela, nikoho neprozradila. Němci ji pak šoupli do káznice na Cejlu. „Vše bylo primitivní. Místo toalety jen kbelík za zástěnou. V celách se nás mačkalo až osm,“ zavzpomínala.

Většina spoluvězeňkyň neseděla z politických důvodů, ale často jen na vykonstruovaná udání. „Třeba manželka řezníka, který odmítl paní prodat zboží bez lístků. Dotyčná byla v pomstě důsledná. Utíkala 20. dubna udat jeho ženu, že v den Hitlerových narozenin na Vůdce nadávala,“ žasne i dnes paní Zajoncová.

A takových případů bylo prý v protektorátu nepočítaně. „Když po válce v Ostravě soudili ty gestapáky, kteří včas neutekli, tvrdili mi, že kdyby Češi tolik neudávali, tak by prakticky neměli co dělat,“ vyslovila nepříjemnou pravdu pamětnice.

Přežít pomohla i nahota

„Musím se hodně ovládat, když opět vidím ty zdi s okny na dvůr. Na druhé straně byli vězněni muži, takže jsme na sebe mohli alespoň zamávat,“ vzpomínala v cele na Cejlu paní Zajoncová.

„Někdy večer se všichni muži postavili do oken a dívali se směrem k nám, ale jen do jednoho místa. Netušila jsem proč, až mi nakonec jedna dozorkyně prozradila, že v jedné cele se jakási žena svléká donaha a stoupá si do okna,“ vzpomněla. Už si nepamatuji jméno, vím jen, že byla z dobré rodiny. Ale těm mužům určitě dělala v té hrozné době aspoň nějakou radost,“ pousmála se stařenka.

Brňanům to nezapomene

Zdenku Zajoncovou nakonec pustili gestapáci domů po osmi měsících věznění. „Už nedělej žádné hlouposti a běž pracovat,“ řekli jí. Dívka pak šla na tramvaj, aby se dostala k nádraží. Uprostřed léta ve vlněné čepici, zimním kabátě s kožešinou, v teplých vlněných punčochách a zimních botách – zkrátka v tom, v čem v prosinci odcházela v doprovodu gestapáků z domova. 

„Nesla jsem odřený kufr a byla jsem úplně bílá, protože osm měsíců jsem nebyla venku. A lidé mě viděli a odtahovali se ode mě, jako bych byla malomocná, pak i v tramvaji nastalo naprosté ticho – to Brňákům nikdy nezapomenu. Oni určitě věděli, odkud jdu,“ dodala.

Nikdy nezlomená dáma

Po osvobození začala Zdenka pracovat jako novinářka, provdala se později za spoluvězně. Stala se i zástupkyní šéfredaktorky časopisu Vlasta, spoluzaloženém Miladou Horákovou. V roce 1970 musela kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací a obsahu svých článků během deseti minut opustit redakci. Navíc dostala doživotní zákaz publikovat. Žurnalista Ivan Holas zjistil, že jako vdova pak našla práci sanitářky v krčském kojeneckém ústavu v Praze, kde zůstala až do důchodu.

Děti se kvůli ní nedostaly na vysokou školu a syn Jiří po podpisu Charty musel v roce 1984 emigrovat do Rakouska. Na sklonku statečného života bydlí v Brně v domově seniorů, paradoxně jen pár stovek metrů od káznice.

VIDEO: O objevených stopách krve v jedné z cel věznice na Cejlu hovoří historik Pavel Paleček.
Video
délka: 00:53

Unikátní objev: V káznici na Cejlu odhalili cákance krve mučených vězeňkyň. Jiří Nováček

Fotogalerie
33 fotografií