14°C
„Krátce po válce se nám nelíbilo, jakým směrem se začala vydávat republika. Začali jsme proto s kamarády vydávat letáky, které jsme roznášeli mezi studenty. Nosil se hlavně projev prezidenta Edvarda Beneše, když podepsal demisi,“ zavzpomínal Černík.
Na zatčení si vzpomíná, jako by se odehrálo včera. „Přišli estébáci v kožených kabátech a společně s mým spolužákem nás zatkli přímo ve vyučování. Třetí kluk byl z vedlejší třídy. Odvezli nás k vyšetřování na Příční ulici, kde jsme byli čtyři dny a čtyři noci,“ oživil vzpomínky bývalý vězeň z Cejlu.
Vyšetřování nebylo podle Černíka vedeno v rukavičkách, nicméně připouští, že k dospělým se vyšetřovatelé chovali mnohem hůř.
„Bylo to tam takové »roztomilé«, řekli nám: Vyzujte si boty, sundejte si ponožky a klekněte si na židli. Pak nám dávali třífázovým káblíkem po šlapkách. Napočítal jsem čtyři rány a už jsem nevěděl o sobě. Samozřejmě nějaká ta facka taky přitom padla,“ uvedl Černík.
Na Cejlu v cele číslo jedna následně strávil půl roku, až do soudu v roce 1950. „K nám mladistvým se dozorci chovali slušně, občas jen rýpnutí klíči pod žebra, že by z toho člověk vyrostl, občas nějaké facky, ale vyloženě nás nemlátili. To ale platilo jen do okamžiku, kdy tady byli staří bachaři. Jak je vystřídali mladí v zelených uniformách, bylo to mnohem horší. Ti byli zlí,“ zdůraznil bývalý politický vězeň.
Budíček byl v šest ráno. V místnosti bylo 12 až 14 mladistvých vězňů, kteří dostali lýkový pás dlouhý 42 metrů, z něhož pletli vložky do bot. Jídlo bylo podle Černíka těžko definovatelnou šlichtou.
Černík, dnes poslední žijící člen dvanáctičlenné skupiny, dostal jako mladistvý trest na čtyři roky. Následně mu ho zvýšili na sedm let. Část trestu si odpykal v ústavu pro mladistvé v Zámrsku a zbytek v brněnské věznici v Bohunicích. Cejl byl totiž už tehdy postupně utlumován, než byl v roce 1956 uzavřen.
