Chááá… dožil jsem se svých 24. narozenin, zní text na papírovém obdélníku, který na fotografii drží Petr před sebou. A pochopitelně se usmívá, tak jak ho znají kamarádi, přátelé a všichni, kdo mu drží palce.

S alternativní léčbou a takovým přístupem se nedožiješ ani narozenin. Nevěřte doktorům. Nemá to smysl. Vše je jen vás. Děkuji všem, co mi popřáli k mým 24. narozeninám,“ utahuje si Petr s nadhledem z těch, co jeho alternativnímu přístupu nevěřili, aby zároveň poděkoval známým i neznámým gratulantům. A přidává odkaz na nejnovější text, který mapuje jeden z jeho dnů při pobytu v Peru, kde od května hledal pomoc při léčbě nemoci u indiánských šamanů.

Vzkazy Petrovi přejí sílu a nezlomnou vůli, které při obtížné cestě potřebuje. A zároveň oceňují způsob, jakým se k nemoci postavil. Otevíráš oči nejen lidem, kteří bojují o svůj život, tak jako Ty, ale i zdravým lidem, kteří si díky Tobě uvědomují hodnotu života a zdraví, cení si těchto darů… a já si jich díky Tobě také vážím mnohem víc. Děkuju,“ napsala asi nejvýstižněji Petrova přítelkyně Simona, která je mu vedle rodiny největší životní oporou.

Rozhovor s Petrem Hüblem po jeho návratu z alternativní léčby v Peru:

Petra, který zhubl v Peru na pouhých 49 kilo, dali do kupy v brněnské nemocnici. CT vyšetření odhalilo metastázy na řadě míst jeho těla, ukázalo se, že prodělal zápal plic. Petr podporován rodinou a přítelkyní Simonou doma pookřál. Přibral pět kilogramů, i když biomolekulární léčbu, kterou mu naordinoval peruánský lékař Inchaustegui, doprovází striktní dieta.

Petře, jak vypadá taková léčba na dálku přes půl zeměkoule?

Doktor Inchaustegui mi řekl na rovinu, že potřebuju lásku rodiny, vrátit se do svého prostředí, které znám a kde je pitná voda. Protože v Peru nikde nenajdete pitnou vodu, což mi řekli až po 14 dnech pobytu. Poslal mě domů a předepsal mi séra. Mám mu posílat každý měsíc zprávu, jak se zlepšuji. 

VIDEO: Petr Hübel s přítelkyní Simonou už po návratu domů hovoří o léčbě rakoviny lymfatického systému v Peru.

Video
délka: 02:57.13

Petr Hübel (23) s přítelkyní Simonou hovoří o léčbě rakoviny lymfatického systému v Peru a aktuální situaci. Zdeněk Matyáš

Co na tvůj přístup říká rodina? 

Zlepšily se moje vztahy s tátou, dřív jsem s ním moc dobře nevycházel. Než jsem odjel, tak mi po 23 letech řekl, že je na mě hrdý, objal mě. To mě emočně rozsekalo, vůbec jsem to od něj nečekal. Celkově nás to sblížilo. Jsem za to neskutečně rád, mám s ním teď nejlepší vztah za celý život, podporuje mě. A už si nenadáváme! (smích)

Jaká séra ti lékař z Peru dal s sebou?

Doktor Inchaustegui žil mez šamany dva roky. Díky pozorování a bylinkám, které používali, vyrobil extrakt. Léčí tím HIV, rakovinu, cukrovku, astma a má dobré výsledky. Po dvou sérech, které mi vpíchl, krk s metastázou velkou jako tenisový míček výrazně splaskl, mohl jsem zase dýchat, polykat.

Návrat k chemoterapii jsi zavrhl?

Mám tu možnost, nabídli mi ji při hospitalizaci po návratu z Peru. Musím nemocnici poděkovat, že mě dala dohromady, ale bylo to pro mě strašně psychicky náročné. Přišli jsme jen na odběry a hned se mi vybavilo, co jsem tam prožil. Všechny ty špatné zprávy. Řekli mi, že jsem přišel za pět minut dvanáct. Tlak 70/40 a puls 160, což bylo, jako kdybych doběhl maraton. Především jde ale o to, aby člověk nehodil všechno za hlavu s tím, že už nic nepomůže, nic nemá cenu.

Než jsi odletěl do Peru, lékaři ti nabídli bioléčbu. Proč jsi na to nepřistoupil?

Nejdřív to neprošlo, pak těsně před odletem jsem se dozvěděl, že mi to pro změnu schválili. Šlo o bioléčbu proplácenou pojišťovnou na několik měsíců, měsíční náklady se pohybovaly kolem 320 tisíc. Rozhodl jsem se pro Peru, už jsem toho tady měl dost. Místo 12 ozařování jsem podstoupil 44, úplně spálený krk, nemohl jsem jíst, pít, pořád jsem byl unavený, podrážděný. A to oproti chemoterapii byla ještě procházka růžovým sadem.

Takže každý den dostáváš injekci s biomolekulárním sérem, jsi na dietě, fyzicky se nepřepínáš.

Dodržuji striktní režim odpočinku. Jako sportovce mě to štve, ale můžu jen na krátké vycházky. A když udeří vedra, ujdu kilometr dva a konečná.

Od začátku, tak jak nemoc a svůj přístup k ní popisuješ, tě lidé označují za velkého bojovníka. Ty ten výraz ale nemáš moc rád.

Spíš než bojovat s nemocí říkám, že je potřeba se proti ní postavit čelem. Takže můžu tě navést na cestu, pomoci si musíš sám. Je to o tom, že fakt, že jsem onemocněl, příjmu, chovám se podle toho, počítám i s nejhorší variantou. I proto lidem, kteří mi píšou, opakuju: člověk by měl prožít každý den naplno, jako by měl být poslední!

Fotogalerie
14 fotografií