Tradice rodiny Štěpánků ve výrobě keramických děl sahá do 18. století. Kromě výrobních postupů a tvarů se však změnily především poměry. Když Petr nastupoval dráhu svých předků, pln optimismu netušil, co mu přichystá budoucnost: dluhy, zneuznání, finanční krizi. Také však okamžiky, na které může být hrdý.

Nadšení elektrotechnikou

Odmalička si hráli v hrnčírně, která patřila jeho dědečkovi. „S hlínou jsem byl spjatý od dětství a právě tehdy jsem se jí tolik nabažil, že mne to řemeslo později ani tolik nelákalo,“ vysvětluje Petr Štěpánek. Proto se vyučil elektromechanikem a pracoval jako montážník. „Na stavbách byl neustálý nepořádek, špína a zima,“ vzpomíná s tím, že se proto poohlížel po lukrativnějším umístění. Nakonec zakotvil ve Výzkumném ústavu matematických strojů.

Vyslyšení srdce i tradice

Už tehdy, ve druhé polovině 80. let, chodil vypomáhat svému otci, který provozoval živnost s keramikou. „To byl o keramiku velký zájem. Právě tam jsem se prakticky vyučil,“ uvádí Štěpánek, podle kterého se umění řemesla v jeho rodu dědilo z generace na generaci. I tak si dlouho nedovedl představit, že by se jednou keramice věnoval naplno. V 90. letech však nastaly změny. „Po revoluci začala restrukturalizace nejrůznějších profesí, což se dotklo i mne. Oddělení, kde jsem pracoval, zrušili,“ objasňuje. Jeden čas se tak živil jako topič a snažil se zároveň svému tatínkovi vypomáhat v dílně. Než aby dělil svůj čas mezi dvě povolání, nakonec se rezolutně rozhodl, že na tradici svých předků naváže.

 Vstříc smělým plánům

Zbudoval si dílnu v Dejvicích. Už od počátku měl v úmyslu tvořit něco odlišného, co by se vymykalo normálu. Zpočátku se mu dařilo a jeho dílna léta prosperovala. Dokonce k němu chodili i učňové pro zkušenosti i inspirace. Štěpánek totiž vymýšlel nové tvary, nové výrobky, nové barevné designy. To ale bylo ve výsledku kamenem úrazu budoucích let. „Dříve byla keramika řemeslem. Jenomže potom z toho státní úředníci udělali volnou živnost, čímž řemeslu ublížili,“ dodává Štěpánek. Po revoluci se totiž na tvorbu keramických děl vrhl při vidině snadného výdělku prakticky kdekdo. Jakmile se přitom u jedné dílny objevila větší poptávka po konkrétním produktu, konkurence ho „obšlehla“ a vydělávala na něm sama. K boji s konkurencí se přidaly i problémy s financemi. Odběratelé místo za hotové kupovali na faktury, které odmítali proplácet. Hodně jich přitom dluží dodnes. Tak se Štěpánkova dílna dostala rázem do finančních problémů, protože neměla finance na materiál. Propustit zároveň musel i řadu svých zaměstnanců, protože je neměl zač platit. Nakonec jej okolnosti dohnaly k úplnému zavření dílny. Naštěstí jen dočasně.

Nový začátek

Živnost mu zachránil rok 2015. „Tehdy ke mně přišla milá osmdesátiletá babička, která mě poprosila, zda bych jí nepomohl vyspravit jeden předmět. Ukázalo se, že jde o rozpékač jablek, který byl na trhu už za první republiky. Paní souhlasila s tím, že bychom jej následně mohli začít vyrábět,“ popisuje keramik. Z rozpékače jablek se v tuzemsku stal hit a pan Štěpánek mohl znovu fungovat se svou dílnou. Dodnes zájemcům nabízí svých 300 nejrůznějších keramických produktů, které jsou originální jak svým poctivým ručním provedením, tak i barvou. Navíc má stálé a spolehlivé odběratele.