21°C
Slavíte padesátiny. Zaskočily vás? Překvapily?
Jak bych to kulantně řekl... Určitě se na ně necítím, ale je to bohužel tady, tak se s tím musím nějak smířit. Když si uvědomím, že nedávno jsem oslavoval čtyřicítku a teď už klepe na dveře padesátka, je to k neuvěření. Strašně rychle to utíká. Jako mládežník jsem to vůbec nevnímal, spíš se mi to vleklo a chtěl jsem být starší. A teď se snažím zpomalit čas, ale nějak to nejde.
Když si uplynulých padesát let rozložíme po dekádách, pokuste se každou z nich zhodnotit...
Ty mladší dekády si moc nepamatuji, ale určitě nebylo na co si stěžovat. Už jako malý kluk jsem dělal to, co mě celý život baví. Hudbu, zpěv a tanec. Vyhrál jsem spoustu pěveckých soutěží. Pak přišla puberta a s ní prožívání úplně jiných věcí, hlavně lásky. A zájem o krásná děvčata. Takže zamilování, zklamání, studium i první nezdary.
Po třicítce už jsem byl v Praze a začal poznávat ten »velký muzikálový svět«. Okusil jsem vše, co jsem chtěl, a co k tomu patří. I to, že jsem neměl skoro ani korunu, což mě nakoplo zase k dalším činnostem a zkušenostem. A po čtyřicítce už to šlo lépe, měl jsem konečně trochu toho pomyslného štěstí, jak na producenty, tak na muzikálové tituly. Za což moc děkuji.
Jak moc se Marian Vojtko změnil od začátků své hudební kariéry?
Minimálně o 360 stupňů. V začátcích bylo hodně těžké prorazit, snažit se zaujmout kohokoli, kdo by mě vnímal a obsadil do nějaké role. Technicky jsem asi byl trochu nevyzrálý, snažil se napodobovat starší kolegy, zpíval jsem úplně jinak, i životní styl byl zcela jiný. Postupem času jsem samozřejmě zmoudřel a pochopil, co je důležité pro můj další rozvoj a kariéru. Jak už jsem dříve vzpomínal, musíte mít trochu toho štěstí a zdravé drzosti, ale k tomu i obrovskou dávku pracovitosti a pokory.
Působíte vždy pozitivně naladěn, máte ale i vy pocit, že vás potkaly karamboly, které byste raději neopakoval?
