23°C
Jedovatou látkou, která stojí za špatnou pověstí majek, je kantaridin obsažený v jejich těle. Když se brouk cítí ohrožen, roní kapičky žlutooranžové páchnoucí tělní tekutiny. Ta svým působením narušuje buněčné spoje, a může tak při déle trvajícím styku s kůží vyvolat nápadné vodnaté puchýře.
Podle vyjádření České společnosti entomologické je toxin nebezpečný hlavně při pozření. Otrava se projevuje pálením v ústech, vředy v zažívacím traktu, poškozením ledvin, v důsledku čehož pacient močí krev. Ve vzácných případech otrava končí kómatem a výjimečně smrtí. Jenže… kdo z nás neobvyklého bachratého brouka jí?
Poplach se tak šíří hlavně mezi maminkami, jejichž malé děti by prý mohly majku spolknout. „Stejně tak by ovšem děti mohly spolknout třeba střep. Nebo rýsováček. Nebo vraní oko. Polykají snad děti běžně takové věci? Ne, protože na to maminky dávají pozor. Stejným způsobem tedy stačí dohlédnout, aby děti nejedly brouky. Není k tomu potřeba ani lupa nebo zvláštní ostražitost – majky jsou velké a na procházce je jen těžko přehlédnete,“ upozorňuje fotograf a kameraman přírody Lukáš Pich.
Jako byste jedli siláž
Paniku z velkého fialového brouka, který brzy zjara hledá místo, kam uložit snůšku svých vajíček, mírní i entomolog Petr Šípek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
„Je to neznámé nebezpečí, které vždycky bude budit obrovské pozdvižení. Navíc sníst je je skoro nemožné. Tekutina s jedem zapáchá a má hořkou chuť. Majka má zadeček plný listí a rostlin, na kterých hoduje. Musí proto chutnat tak odporně, blátivě, jako byste jedli třeba siláž,“ vysvětluje pro Blesk s úsměvem entomolog.
„Stát se ale může, že dítě vezme majku do ruky. A od toho jsme tady my dospělí, abychom jim vysvětlili, že velký fialový brouk se nezašlapává, ale zároveň se nebere do ruky. Jen si ho prohlédneme a necháme ho lézt, kam potřebuje,“ vysvětluje Petr Šípek.
Pokud už dítě na majku sáhlo, je potřeba ruku očistit. „Když rychle umyjete ruce pod vodou, nic se nestane,“ radí odborník, který dodává, že entomology hojný výskyt majek velmi těší. „Poté, co téměř vymřely, se jejich populace zase zvedají, což nám dělá radost,“ uzavírá Petr Šípek.
