Vrátit člověka po mrtvici zpět do života pomáhají i logopedové. Jak? To vysvětlila Michaela Bobáková (29), klinická logopedka kliniky Logo specializující se na pacienty po cévních mozkových příhodách.
Lékaři tvrdí, že nejúspěšnější „návrat do života“ po mozkové mrtvici závisí na rychlosti rehabilitace po ní. Platí to i pro řeč?
Kliničtí logopedi se snaží, aby v případě potřeby logopedická terapie začala co nejdříve. Proto je naštěstí v současné době ve většině nemocnic s neurologickými odděleními součástí odborného týmu právě také klinický logoped, případně s některým z nich externě spolupracují.
To umožňuje zahájit logopedickou péči v řádu hodin či několika dní po prodělání cévní mozkové příhody (CMP). Je důležité, aby pacient i jeho rodina věděli, že na to, co se stalo, nejsou sami, že je možné s jejich obtížemi pracovat. Největší šance na zlepšení komunikačních schopností je v prvních měsících od prodělané mozkové příhody.
Hrají tam roli týdny? Nebo spíš dny?
Co se týče stavů po mozkové příhodě, určitě je dobré pacienta vyšetřit co nejdříve. Úkolem klinického logopeda není pouze zhodnotit řeč, ale například také polykání. Není neobvyklé, že se po prodělané CMP u pacienta projeví obtíže s příjmem tekutin či tuhé stravy. Klinický logoped je pak ten, kdo určuje, jaké konzistence je daný pacient schopen jíst, v jaké poloze bude nejlepší stravu přijímat, případně doporučuje další odborná vyšetření polykání. V případě nutnosti navrhne i jiné formy příjmu potravy.
V jakých stavech nacházíte nejčastěji pacienty po cévních mozkových příhodách? A kdy se k nim většinou dostáváte?
U každého člověka je obraz i průběh jeho obtíží velmi individuální. Závisí na tom, jak rozsáhlá cévní mozková příhoda byla, dále na lokalizaci poškození. Roli také hraje rychlost záchytu CMP a věk pacienta, případně další přidružená onemocnění. U některých pacientů se po prodělání mozkové příhody objevují výrazné obtíže v řeči, které však spontánně během několika hodin či dní vymizí. U další skupiny pacientů se však komunikace neupravuje tak, jak bychom si přáli, a je nutné zahájit logopedickou terapii. Liší se také práce klinického logopeda v rámci nemocnice, tedy lůžkových oddělení a práce v ambulanci.
V čem?
V nemocnici se klinický logoped setkává s pacienty již v akutním stádiu, kteří jsou na lůžku, často také s poruchami hybnosti některých končetin. Spolupráce zde bývá krátkodobá, pacienti se rychle unaví, teprve si začínají uvědomovat, co se vlastně stalo. U pacientů, kteří přicházejí do ambulance, je časový rozptyl od prodělání CMP velmi široký. Bohužel se setkávám s pacienty, u nichž od prodělání CMP uběhl třeba i rok, dva. Přicházejí později z různých důvodů. Někteří uvádějí nevědomost, že by mohli na logopedii také docházet, protože si spojují logopedii s dětským věkem a nácvikem hlásek.
Co lze označit za klíčové z pohledu klinické logopedky při prvním setkání s pacientem po mozkové mrtvici?
Když se klinický logoped poprvé setká s pacientem po mozkové příhodě, jeho úkolem je zjistit, o jaký typ a stupeň obtíží se jedná. Zda trpí dysartrií (porucha motorické realizace řeči), afázií (porucha užití individuálního jazykového systému), či dysfagií (porucha polykání). Pomocí pozorování a dostupných diagnostických testů klinický logoped provede diagnostiku a následně stanoví plán terapie. Důležité je, aby logoped pacientovi a jeho rodině vysvětlil, co bude následovat a motivoval je k další spolupráci a nácviku ať už v nemocnici, tak následně v domácím prostředí.
Je nutná součinnost rodinných příslušníků či blízkých osob po mozkové příhodě?
Spolupráce s rodinou je velice důležitá. Pro osoby po mrtvici je velmi obtížné, často až nemožné, na rozvoji narušených schopností pracovat samostatně. Často je potřeba opakovaně vysvětlit zadání, kontrolovat správnost provedení cvičení apod. Je pro nás důležité, aby pacient zažíval pocit úspěchu. Rodina je často tou „hnací silou“ a motivací.
Jak „rozmluvit“ člověka, který s okolím buď vůbec nekomunikuje, anebo jen velmi omezeně?
Univerzální návod neexistuje. Je nutné odlišit, proč daný člověk nemluví. V případě motorických obtíží se snažíme pracovat na posílení svalů, zaměřujeme se na správný dechový stereotyp, tvorbu hlasu a jeho melodii, následně na správnou artikulaci. U člověka s afázií se pak snažíme budovat slovní zásobu, učíme se znovu tvořit věty, v případě potřeby také posilujeme porozumění řeči. Pokud se jedná opravdu o těžkou formu, lze využít náhradní formy komunikace (komunikační tabulky a deníky), ale také piktogramy, obrázky, psané formy řeči a podobně.
Čím začít?
Naším hlavním cílem je „vybudovat“ funkční komunikaci, proto se k tomu od začátku terapie upínáme. Je pro nás důležité, aby se pacient dokázal se svým okolím nějakou formou dorozumět a dát najevo svá přání a potřeby. Začínáme tedy s tím, abychom zvolili takovou formu komunikace, která bude všem vyhovovat. Následně probíhá nácvik zvolené formy komunikace – aby z ní pacient i jeho rodina profitovali, dokázali ji používat. Postup je však u každého člověka velmi individuální – dle diagnózy a stupně poruchy.
Před pár lety se objevila první logopedická aplikace AfaSlovník pro léčbu afázie, která bývá nejčastějším následkem cévní mozkové příhody. Máte s ní zkušenosti?
AfaSlovník je velmi zdařilou aplikací, se kterou mám pozitivní zkušenosti. Doporučuji ji zejména mladším pacientům, kteří jsou zvyklí pracovat s chytrým telefonem či tabletem. Oceňuji, že si aplikaci může zakoupit každý k sobě domů a trénovat kdykoliv a kdekoliv bude chtít, bez nutnosti nosit s sebou velké množství vytištěných obrázků. V aplikaci si pacient může zvolit tematický okruh, který bude procvičovat, vidí statistiku, jak se mu daří, jak se zlepšuje. Pro mnoho lidí je to velmi motivující a navíc pohodlnější než klasický nácvik s fotografiemi či obrázky.
Co dělat s pacienty, kteří „nechtějí bojovat“?
Vždy se snažím vyslechnout si názor svých pacientů, samozřejmě, pokud jsou schopni ho sdělit. Probereme jejich pocity, obavy, důvody k tomu, proč nechtějí logopedickou terapii zahájit nebo v ní pokračovat. Já pak nastíním, jak by péče probíhala, co by mohla zlepšit. Určitě je dobré, aby se rozhovoru účastnila i rodina, která přece jen zná pacienta nejlépe a ví, co by jeho rozhodnutí mohlo ovlivnit. V některých případech pak doporučím také návštěvu psychologa, který může v těchto situacích také hodně pomoci a rozhodně není ostudou jeho služby vyhledat.
Lze vyčíslit poměr mezi pacienty, kteří se po mozkové mrtvici vrátí k úrovni své původní řeči, a těmi, kterým se to nepodaří?
Data, která by nám přesně sdělila počet pacientů po mozkové příhodě, a takových, u nichž vznikla porucha řeči, nejsou k dispozici. V odborné literatuře se udává, že přibližně u třetiny osob po mozkové příhodě vznikají poruchy řečové komunikace. Například u afázie se pak udává, že přetrvává ve 30 - 45 procentech případů.
Jak poznáte snadno a rychle příznaky mrtvice? Videohub
