Proč nám nevychází předsevzetí zhubnout?

Protože na to jdeme špatně. Všichni víme, co bychom (ne)měli dělat, abychom byli zdraví. Ale to nestačí. Abychom něco změnili, musíme mít správnou motivaci.

A ta je jaká?

Pro někoho je to hrozba smrti. A pro jiného, že nedopne kalhoty. Někdo může mít malicherný důvod, který je ale pro něj dostatečně silný. Zásadní je uvědomění si, že to nedělám pro doktora ani nikoho jiného, ale jen pro sebe. Pokud u svých pacientů vidím sabotování vlastních snah, kdy ani nezačnou, nebo to dělají jen platonicky, obvykle jim dávám jedinou otázku: Stojíte sám sobě za to, abyste se o sebe staral?

Probere je?

Jak kdy. Existuje moc hezká a poučná knížka Miluj svůj život. Autorka v ní vyjmenovává milion zdánlivě objektivních důvodů, proč lidé nedělají něco pro sebe. Ale jsou to jen výmluvy, kterými obelháváme jen sami sebe.

Proč si tak lžeme?

Hlavním důvodem je nedostatek sebelásky. Protože když se máme rádi, staráme se o svůj vnitřek i zevnějšek, dbáme na to, co jíme, děláme co nejvíc pro to, aby naše tělo fungovalo a cítili jsme se dobře. Takže na začátku si musíme ujasnit motivaci. Proč to chci. Ale je v pořádku si přiznat, že nechci.

Skutečně?

Samozřejmě máte právo nechtít se snažit, být nemocný. Máte právo sedět s talířem u televize, nebo jít na procházku a pak si dát k večeři něco zdravého. Je to volba. Ale je férové přiznat si, že vlastně nechcete. I to je někdy nutná fáze hubnutí, změny, dozrání k rozhodnutí. I já jsem to zažila.

Lékařka Ludmila Eleková popisuje systém, který jí samotné výrazně pomohl.
Autor: Martin Přibyl

To bych do vás neřekl.

Několik let jsem chodila jako kolem horké kaše kolem nízkosacharidové stravy, k níž se ještě dostaneme. Rozuměla jsem tomu, jak funguje. Ale představa, že už si nedám na talíř to, na co jsem zvyklá, ve mně vzbuzovala určitý druh úzkosti a odporu. Jako první na tuhle stravu najel z naší rodiny můj otec kvůli počínající demenci. Ale i když jsem viděla, jak skvěle funguje, jak moc mu pomohla, trvalo mi další půlrok, než jsem se k tomu odhodlala já.

Co nakonec rozhodlo?

Poslední kapičkou bylo, že jsem si šla na jaře koupit šaty, nevešla jsem se do své obvyklé velikosti a viděla jsem se v zrcadle kabinky. Nakonec nemusí být zásadní motivací ke změně zdraví, ale jen marnivost.

Takže jakmile máme motivaci, můžeme začít?

Také je třeba promyslet logistiku. Člověk se musí zamyslet nad tím, co bude jíst přes den, musí si jinak nakoupit, jídlo si sám připravit, protože hlad během dne nemůže řešit sendvičem ze stánku. Také je dobré zmapovat kritické situace, jako je stravování na cestách, návštěvách, oslavách a podobně. Právě tohle bývá kámen úrazu. A pak už jen stačí začít a vydržet.

Což se snadno řekne...

Je třeba přestat myslet jako dietář: Zatnu zuby a tři měsíce něco vydržím. A od prvního dne se těšit, až se vrátím k původnímu životnímu stylu. Nastane jojo efekt.

A my jsme naštvaní, že jsme selhali.

Ale to není naše chyba! To je problém diet, které jsou svým designem předurčené k selhání. Jsou dlouhodobě neudržitelné, protože jdou naprosto proti lidské fyziologii a biologii. Mají příliš málo kalorií, na úrovni hladovění. Nikdo nemá šanci vyhrát proti své fyziologii. Když jde o přežití, vyhraje vždycky přežití. Je úplně přirozené, že po dvou takových měsících člověk ve slabé chvilce vyluxuje ledničku.

Co byste tedy jako doktorka doporučila?

Dovolím si odbočku. Už před třiceti lety jsem si uvědomila, jak málo o výživě ač lékařka, vím. Že na škole nás nenaučili, co je zdravá strava. Zpětně nahlíženo jsem byla až naivní, když jsem si myslela, že jídlo předepisované dietology v nemocnicích, nebo tvořené podle tabulek ve školách, je to nejlepší. Dnes víme, že není. Přitom strava a zdraví spolu neoddiskutovatelně souvisí.

Přejít na paleostravu neobnáší žádné hladovění. Na jídelníčku á je spousta zeleniny, masa i tuků.
Autor: scom

A k jakému stravování jste došla?

Osobně mám několik let výborné zkušenosti s nízkosacharidovou, jinak řečeno paleostravou či pravěkou stravou, kdy se vychází z toho, co jedli naši prapředci. Tedy žádné obiloviny, polotovary, rafinované cukry, limonády. Ale na rovinu – můj první kontakt s tímto typem stravy byl šok.

Proč?

Přirozeně jsem tíhla k vegetariánství, korespondovalo to i s tím, co se dříve doporučovalo. Jak jsou maso a nasycené tuky nezdravé, obilí zdravé. Vegetariánství se zdálo dobrou cestou, cítila jsem se na něm lépe. Když jíte běžnou středoevropskou stravu – ráno si namažete chleba, v poledne jdete na menu do závodky nebo restaurace a večer si zase namažete chleba, jakýkoliv jiný způsob stravování vám udělá dočasně lépe.

Jaké jsou ty důvody?

Nejíte jedno přes druhé, zbavíte se těch největších hrůz – zpracovaných potravin, uzenin, limonád, začnete jíst více zeleniny, vnesete do jídla řád – ať už jde o časy, nebo kombinace. V tom je ale ta past. Deficity dlouhodobých živin, jako je vitamin D,B12, železo, to se projeví až po nějaké době, až vám dojdou zásoby v těle.

Jako vám?

Ano. Pak to přestalo fungovat. I když jsem dělala všechno správně, necítila jsem se dobře. Tloustla jsem. Pak jsem zjistila, že mám problém s lepkem, proto jsem ho přestala jíst a obrovsky se mi ulevilo. Asi před deseti lety jsem se dostala k materiálům o pravěké stravě.

Což byl pro vás šok.

Najednou zjistíte na základě věrohodných, biologicky podložených argumentů, jak jsou živočišné potraviny včetně jejich tuků zdravé a potřebné. Že všechny, opakuji všechny, původní kultury a populace jedly úplně jinak, než jíme my. Přitom naše biochemie se od pravěku moc nezměnila. Teprve při porovnání si uvědomíte, že je nesmysl jíst 5x denně zrní a sacharidy, abychom měli energii pro mozek. Kde bychom v době ledové sehnali 5x denně 200 gramů i víc sacharidů? Díky znalostem z biochemie jsem si to začala dávat dohromady, dávalo mi to smysl.

A kde máte důkazy, že to fakt funguje?